Pro výkladní skříň evropského průmyslu bude letošní rok nesmírně těžký. Automobilový průmysl se potýká s „postcovidovým syndromem“, jehož symptomy sahají od neplacení faktur až po zásadní omezení či úplné zastavení výroby aut. Adekvátně k těmto odstávkám musí reagovat firmy subdodavatelského řetězce. Pokud za nimi stojí silný, nadnárodní partner, dokážou přetrvávající krizový stav ještě nějaký čas ustát. Ale pro běžné firmy střední velikosti lokálního charakteru je spolu s dozvuky covidu a průnikem subdodavatelské a energetické krize, růstem inflace, úrokových sazeb, valorizací mezd a dalšími ataky namíchán smrtelný mix. Nemluvě o tom, že z toho všeho plynoucí vypětí a stres má obrovský vliv na psychické, a potažmo fyzické zdraví majitelů těchto firem a jejich manažerů, což se logicky promítá do jejich rodin a blízkého okolí.
Dříve bylo zastavení finálního výrobce automobilů něco nepředstavitelného a každý dělal vše pro to, aby se tomu vyhnul. Byly účtovány obrovské penále, dodavatelé bývali často stínováni a v případě nespolehlivosti okamžitě nahrazeni, a ještě soudně popotahováni. Nyní automobilka přeruší výrobu, dodavatel se zásadně orosí a veřejnost se nad touto zprávou z médií již ani nepozastaví. Pryč jsou časy nastavených byznysových pravidel. Pryč jsou časy výroby just in time. Firmy musejí objednávat materiál s několikaměsíčním předstihem, a pokud jim během té doby klesnou dodávky pro finálního odběratele o čtvrtinu či třetinu, způsobí jim to nejen obrovské problémy v přímé konsekvenci nižšího objemu práce, ale i platební neschopnost kvůli utopeným financím v nespotřebovaném materiálu ležícím na skladě. Po ekonomické stránce je tento fakt pro firmy skutečně obrovským problémem, jelikož většina z nich neustále rotuje kapitál – nakupuje, vyrábí, prodává.