Role technické univerzity v udržitelné společnosti, Prof. David Tuček, UTB Zlín

MM: Jaká je vaše vazba na fakultu, resp. univerzitu? Za co jste byl zodpovědný?

D. Tuček: Pozici děkana zastávám již druhé funkční období, konkrétně šest let. Ve vedení univerzity jsem však měl možnost pracovat již předtím. Na fakultě jsem nějaký čas řídil Ústav průmyslového inženýrství a informačních systémů, což je moje odborná doména a také v této oblasti garantuji magisterský i doktorský studijní program. Dále jsem působil jako prorektor pro celoživotní vzdělávání a spolupráci s praxí. Měl jsem možnost se několikrát setkat s paní Soňou Baťovou, snachou zakladatele Tomáše Bati.

MM: Co vás stojí nejvíce úsilí, a co vám naopak přináší nejvíce radosti a uspokojení?

D. Tuček: Člověka by měla práce bavit. Pokud tomu tak je, pak nevnímá zápřah, který v těchto funkcích je. Vedoucí pracovník je zároveň i pedagog. Člověk musí ale mít sebereflexi – tlačí na svoji výuku, projekty i vědeckovýzkumnou činnost, ale při tom nesmí zanedbávat to jádro, co má dělat pedagog. Spoustu času však věnuji řízení fakulty, absolvuji řadu schůzek se svými kolegy. Je to jako každý jiný manažerský post se všemi aspekty, co mu náleží – realizace krátkodobých i dlouhodobých cílů.

Nejvíce času, který mě netěší, trávím vyřizováním emailové korespondence. Co mi přináší radost v mojí práci, je přímá komunikace s kolegy, zvláště, řešíme-li příjemné záležitosti a nové výzvy. Např. nyní vyvíjíme dva nové studijní programy, dále vědeckovýzkumné projekty typu Horizont 2020 nebo národní projekt Exceles s MŠMT a MPO. Těším se také z nových výukových, sportovních a odpočinkových ploch či ze získaných nových přístrojů pro výuku.

MM: Proč jste si za svoji profesi zvolil akademické prostředí, a nikoliv praxi?

D. Tuček: V dosavadní praxi jsem měl možnost pracovat pro oba sektory, profesní i akademický. Podnikal jsem v rodinné firmě ve velkoobchodu, následně jsem si založil svoji vlastní společnost v oblasti digitálního zpracování informací. Ale to už jsem byl přijat na univerzitu a stále více jsem se věnoval akademické kariéře a výuce. V okamžiku, kdy jsem se dostal do vedení fakulty a univerzity, jsem opustil vlastní byznys, prolnutí s praxí mi však díkybohu zůstalo. Ranná etapa vlastního podnikání byla pro mě nesmírně důležitá, takže nejsem typický akademik hlavně ve vazbě na to, jak se člověk chová k zákazníkům svých procesů, kteří se sice změnili, ale stále jsou to zákazníci. Podnikání mě naučilo správně jednat s kolegy a další dovednosti.

MM: Jakou úlohu podle vás hraje univerzita v současnosti?

D. Tuček: Univerzita nemá být pouze dům, který slouží ke vzdělávání, i když vzdělávání studentů je jeden z nejčastěji skloňovaných úkolů. Další rolí univerzity je věda a výzkum, základní nebo aplikovaný. Univerzita je důležitou křižovatkou ve společnosti, místem, kde se potkávají ti, kteří se chtějí vzdělávat, s těmi, kteří mají co předávat. Ventilují se zde poslední trendy z té dané oblasti. A to nejen ze strany pedagogů, ale ze strany všech ostatních – odborníků z praxe, manažerů, kteří pravidelně docházejí na přednášky k vybraným předmětům. Dále našich zahraničních partnerů, kteří navštěvují naši univerzitu a my zase navštěvujeme je.

Každá moderní univerzita v tomto pojetí by měla rozvíjet i segment celoživotního učení. Např. naše fakulta nabízí odborné veřejnosti kurzy řízení firem, podnikání, oborové speciality typu akademie byznys manažera či průmyslového inženýra nebo Baťova manažerská škola. Máme možnost podílet se na formování okolí a společnosti, v tom právě tkví třetí role univerzity. Když jsem začal křižovatkou, tuto roli vnímám jako určitý důležitý semafor na té křižovatce zvaný univerzita.

MM: Jak se historicky vyvíjí vnější pohled na univerzitu ze strany odborné i všeobecné veřejnosti? Kde jsme nyní a kam bychom měli dospět?

D. Tuček: Prioritně se od univerzit očekává kvalitní výuka i bádání, což je asi historicky nejcitovanější role. Možná méně už se hovoří právě o té třetí roli. Univerzity by měly být tím strategickým partnerem, např. zástupcům správy a samosprávy, při formování regionálních, národních úkolů. Ale baťovské heslo nezná omezení národní úrovně, mezinárodních strategií a politik. My se snažíme naplnit realizaci strategických projektů v našem regionu. Máme společné instituce, jako např. Technologické inovační centrum a společné cíle ve vytváření partnerství jak veřejného, tak i občanského života ve Zlínském kraji. Dále pak posilujeme aktivity v oblasti společenské odpovědnosti, podílíme se na trvale udržitelném rozvoji společnosti a regionu. Příkladem jsou naše pravidelné konference zmiňující Baťův odkaz v Evropě.

MM: Jací studenti na univerzitu přicházejí a jací ji opouštějí?

D. Tuček: Bohužel musím konstatovat, že úroveň studentů přicházejících ze středních škol se mezigeneračně zhoršila, což dokládají testy a statistika. Má na to vliv chybějící selekce ze ZŠ na SŠ a ze SŠ na VŠ. V minulosti toto možné nebylo, neboť byla nastavena síta v podobě přijímacích zkoušek. Nyní hovořím za segment sociospolečenských a technických disciplín, např. v uměleckých oborech je situace naprosto odlišná a panují tvrdé podmínky. Z generace „Husákových dětí“ se na vysoké školy dostávali pouze silně motivovaní studenti, kteří se pečlivě připravovali. To bohužel už v dnešní době neplatí. Studenti, kteří by v minulosti těžko odmaturovali, se dnes stávají bakaláři v určitých oborech.

Je vysoký počet a velká konkurence ekonomických škol. My jsme jako jedni z posledních v loňském roce kvůli covidu zrušili přijímací zkoušku. Nyní v prvních ročnících vidíme celou řadu studentů, kteří požadavkům nestačí. Proto opět zavedeme kritéria přijetí, online přijímací zkoušky vnímáme jako bezpředmětné, neboť nejdou řádně zprocesovat.

Dobrou zprávou je, že ze strany MŠMT se vydefinovaly akademické a profesní studijní programy, zahrnující důležitou výukovou aktivitu v podobě praxe se stanoveným rozsahem i náplní.

MM: Jaká je současná úroveň akademického sboru, s jakými možnostmi jejich profesního růstu a sebevzdělávání?

D. Tuček: Někteří kolegové po doktorátu zůstávají na fakultě a pokračují v budování akademické kariéry. Často ale odcházejí do praxe, kde jsou ohodnoceni diametrálně odlišnými financemi a již se na akademickou půdu v produktivním věku nevrátí. Především se to týká informatiků. Ty můžeme adekvátně zaplatit za předpokladu jejich účasti na projektech, ale pak jim zase na výuku již nezbývá mnoho času, a navíc jsou velmi přetížení.

Pokud se lidé z praxe vracejí na univerzity a učí, jsou velmi vítáni, za předpokladu dokončení postgraduálního studia. Kariérní postup na univerzitách je možný, takže směřování k habilitaci a následnému získání profesury je cestou k profesnímu růstu a vyššímu finančnímu ohodnocení.

MM: Kde je dnes Evropa ve svém postavení z celosvětového pohledu v oblasti inovací? Kam ji podle vás posunul covid?

D. Tuček: Známá baťovská zásada říká, že v krizi je třeba vidět především příležitost. V oblasti terciárního vzdělávání jsme schopni online schvalovat dokumenty, učit nebo připravovat projekty, což platí nejen pro školství, nýbrž i pro segment podnikatelský. Je pozitivní, že jsme se naučili uvažovat jinak.

Do budoucna nebudou souměřitelné některé podmínky, jako např. cena energií. Neplatí, že energetická politika je souměřitelná mezi státy, ekonomikami nebo kontinenty. Stejně tak to neplatí třeba o zemědělské politice. Velký vliv mají rozhodnutí, jakou energetickou strategii v dlouhodobém horizontu přijme stát, jelikož různé energetické vstupy mají různé ceny. Jsou odlišné podmínky pro firmy např. v Evropě, USA nebo Číně. Jde o nový fenomén, naši podnikatelé se děsí, že tyto ceny vstupů se následně projeví v konkurenceschopnosti jejich produktů.

MM: Proč se podle vás postupně rozevírají nůžky mezi evropskými, resp. americkými technologickými firmami a asijskými? Jsou absolventi vaší univerzity kompatibilní s požadavky světových firem a uplatňují se v mezinárodním prostředí?

D. Tuček: V minulosti byla Evropa, především Německo, skutečně leaderem v nastavení investic do vzdělávání a jeho kvalitě. Zdejší cena pracovní síly byla a je na poměrně vysoké úrovni, podnikatelé jsou ve mzdových nákladech pod vyšším tlakem než asijský region, a proto zde sílí tlaky na digitalizaci veškerých procesů. ČR nemůže být montovnou, musíme si držet dvě klíčové podmínky – výzkum a přímý styk s koncovým zákazníkem.

Na vše má velký vliv legislativa a dané podmínky, mnohdy nás to zbytečně svazuje.

V zemích, kde zatím není až takový tlak např. na ekologii nebo na sociální jistoty, to je určitou výhodou. Klíčovou rolí je určitě vzdělání a podpora inovací, včetně podmínek pro jejich rychlé rozšiřování.

Pokud absolvent vysoké školy nalezne uplatnění půl roku až rok a půl po ukončení studia, je to součást hodnocení, které má svoji kriteriální váhu při nastavení rozpočtu MŠMT na další rok. Tato finanční stránka věci se projevuje v hodnocení univerzity určitou nemalou částkou v řádu milionů. Ještě důležitější je pozice instituce v mezinárodních žebříčcích, dnešní zahraniční i domácí studenti se dívají, jaký je standard té instituce, na které studují. Instituce, která má lepší rating, lépe připravuje své studenty. Rovněž zaměstnavatelé se dívají, z jakých univerzit uchazeči přicházejí, a podle toho jim nabízejí finanční ohodnocení. Pozice univerzity v mezinárodním ratingu je klíčová. Nejprestižnější žebříček hodnocení samostatných fakult je Times Higher Education University Ratings, zde zaujímají naše ekonomické obory nejlepší pozice mezi univerzitami v ČR.

MM: Děkujeme vám za rozhovor.