O učení
Mezitím přiběhl z dílny Radimův starší bratr Jiří Ponec mladší. Řeč se stočila na řemeslo a učení.
„Jaký je dnes zájem mladých lidí o váš obor?"
„Moc nás v něm nedělá. Z ročníku, kde nás bylo asi 30, to dnes dělají tak tři čtyři lidi."
„Je podle vás šance nalákat je alespoň přes počítače nebo řídicí systémy?"
„Myslím si, že jediné, co může dnes do těchto oborů přitáhnout mladé lidi, je používání moderních technologií při obrábění."
„Každý si asi představí ty své tatíky v umaštěných montérkách..."
„No jo. Ale pořád si myslím, že i konvenční stroje jsou stále potřeba. Všechno se nedá dělat na CNC strojích, nebo dá, ale při kusové výrobě je často konvenční stroj výhodnější. My také děláme u strojů, jinak bychom se neuživili. Myslím, že většina strojařských firem je na tom dnes špatně právě proto, že má velké náklady a hodně lidí v kancelářích."
„Jak to vidíte s kvalifikací mladých lidí?"
„Pokud přijde člověk vyučený nebo hned po škole, dá se říci, že neumí skoro nic," konstatuje Jiří Ponec ml. „Řekl bych, že na těch učilištích je to učí moc postaru. Studenti se tam nedostanou k moderním nástrojům ani strojům, a když přijdou k nám, diví se, že tu třeba řežeme ‚plátkama‘... Ale jsou i učiliště, která mají moderní zázemí, například ve Škodovce."
„Uvažujete o spolupráci s nějakým učilištěm?"
„Měli jsme ji, ani nevím, proč to utichlo. Ještě před dvěma roky jsme tu mívali na praxi dva učedníky. Jeden z nich je dnes naším zaměstnancem."
„Učiliště totiž mívají snahu, aby toho učni prošli co nejvíc. Jenže když tu je někdo jenom na 14 dní, tak se ani nestačí rozkoukat," doplňuje svého bratra Radim.
„Tohle kolečko, aby se každý naučil všechno, k ničemu nevede," souhlasí Jiří. „To tomu klukovi to nic nedá. Když přijde všude jen na chvíli, tak se ničemu nenaučí, protože ho maximálně nechají jen někde zametat. Půl roku je minimum, protože za 14 dní mu můžeme říct: ‚Tak teď běž na pilu‘, potom třeba může zkusit něco jiného, ale nemůžeme ho hned poslat ke stroji. Možná právě v dobré víře, aby toho učedníci poznali co nejvíc, dělají ta učiliště chybu. Naopak máme zkušenosti s kluky, kteří u nás byli déle, že říkali, že se jim u nás líbí, protože jinde se jich akorát snažili zbavit, aby nepřekáželi. To říkali hodně často. Pak třeba i kluk, který původně měl o řemeslo zájem, jej ztratil, protože pořád jenom někde zametal."
O životě
Mladší z bratrů mě posléze provedl po dílně. Okoukli jsme „mašiny", hotové obrobky i „souřadničák", na kterém se vyráběné díly kontrolují. V zadní části obrobny stál u vrtačky zakladatel firmy - Jiří Ponec starší. Zajímalo mě, zda svou prací pokračuje v rodinné tradici.
„Můj děda začínal u Volmana v Čelákovicích. Můj otec tam také dělal, ale zemřel, když jsem byl ještě malý kluk. Moc se mi tehdy do učení nechtělo, ale bylo to řemeslo. Nakonec jsem v Čelákovicích dělal do roku 93... Kluci taky... Starší je vyučený v Čelákovicích, má maturitu... Prostě ho to chytlo. Kdybych to měl dělat sám, tak už to dnes dělat nebudu. Ale teď když mám za sebou nějaké pokračovatele... Víte, jak to myslím."
„Jaký máte pocit, když dnes vidíte výsledky své práce?"
„Mám dobrý pocit. Dělá se tu pěkný řemeslo. Máme malou režii, protože tady všichni pracují, že jo. Starší syn třeba řídí dílnu, přitom dělá ceny a ještě dělá na stroji. Máme akorát jednoho THP pracovníka, který zajišťuje veškeré nákupy a kooperace a ještě přitom měří na souřadnicovém měřicím stroji nebo jezdí po nákupech. Já nevím, co k tomu říct jinýho..."
Asi to ani nebylo potřeba, protože za člověka mají mluvit jeho činy. Nikdo se nikdy nikoho nebude ptát, co chtěl udělat, ale co udělal (a to nejen pro sebe).
„Lidé, i mladí, o práci zájem mají, ale často jdou dělat něco jiného, než se vyučí, a to je škoda," přeci jen ještě dodal pan Ponec. „Lidé dnes nemají o řemeslo takový zájem, jako měli dříve. A přitom je to docela hezká práce, protože se musí dělat hlavou i rukama, že jo."
Pavel Marek
pavel.marek@mmspektrum.com