MM: Hodně se posledních pět let hovoří a skloňuje pojem společensky odpovědná firma, odpovědné jednání apod. Myslíte si, že je to směr, kterým by se měly firmy, a nakonec i jedinci, ubírat, včetně pomoci potřebným?
K. Štěpánek: Myslím, že idea odpovědného chování firmy je strašně důležitá. Napadá mne však otázka – jak a kdo takové chování myslí vážně? Mám určité podezření, že některé firmy vnímají společenskou odpovědnost jako určitý druh marketingu. Například HR – human resources. Poprvé jsem tento termín slyšel před 10 lety a hned mne napadlo – co je to za škaredé slovo? Přece nemůžu říct o lidech, že jsou zdroj. Uběhlo 10 let a z některých firem už slyším – slovo HR už nebudeme používat, není to dobrý termín. Celkem zákonitě – když je konjunktura, potřebují u veřejnosti příznivou image. Prezentují se jako lidumilové, ale ve skutečnosti jim jde jen o zisk.
Za každým člověkem, který pracuje u nás ve společnosti, vidím jeho příběh. I když se někteří nechovali příliš slušně a férově, tak jsem za těch 30 let podnikání nezahořknul. Snažím se ve firmě pro své kolegy vytvářet optimální podmínky.
Ve firmě máme atrium, které je součástí jídelny pro pracující. Jsou zde fotky ze života Isolit Bravo. Jezdí k nám mnoho zahraničních návštěv a vzpomínám si například na vysoké španělské manažery. Při prohlídce firmy byli překvapeni, že jsem se s kolegy z provozu přátelsky zdravil, bavil a diskutoval. Návštěvu jsme ukončili v atriu. Španělský šéf si prohlížel fotografie a říká – tahle firma má duši, a pokud by sem přišla nějaká nadnárodní společnost, tak duše firmy skončí. Moc mne jeho slova potěšila.
MM: Jak si stojí česká filantropie, potažmo dárcovství a solidarita českého národa? Poznamenal nás socialismus natolik, že nám stále v této oblasti chybí duchovní základ a mentální vyspělost, myšleno včetně generace soukromých podnikatelů, kteří netuší, že živý podnikatelský duch má také svůj duchovní rozměr, a zatím si společenskou odpovědnost ne zcela uvědomují? Někteří zatím nacházejí naplnění v rychlých autech a karibských nemovitostech.
K. Štěpánek: Tradice dárcovství má velký vliv na celkovou úroveň filantropie. V Čechách byla přerušena a teprve vzniká. O filantropii a společenské odpovědnosti se v Čechách moc nemluví. Například v Americe, a nemyslím si, že jsou tam lidé morálně lepší, tradice dárcovství a péče o potřebné existuje a po generace se udržuje. My jsme byli a stále jsme vychováváni v tom, že se o všechno a všechny stará sociální stát. Pak často slyším podnikatele filantropii odmítat se slovy: „Platím dost a dost na daních, tak co po mne ještě chcete?“ Výchova k obdarování bližního v naší republice chybí. Hodně podnikatelů peníze má, ale nedají a prostě je jen promrhají.
V naší rodině se tradici dárcovství podařilo obnovit. Je to hezký příběh. Můj dědeček byl od 12 let oboustranný sirotek. Pocházel ze čtyř dětí a byl druhý nejstarší. Po smrti rodičů zůstali čtyři sourozenci sami v rozpadlé chalupě. Po nějaký čas byly jejich jedinou obživou suché chlebové kůrky, které dostávaly od sousedů. Chodili si je namáčet do potoka, aby měli vůbec něco k jídlu. Když nejmladší dítě, malá sestřička, umřela na podvýživu, konečně se neteční jablonští radní rozhoupali a tři sirotky rozdělili do náhradních rodin. Dědečka dali na výchovu do rodiny ve Vídni. Tam se později vyučil a vrátil se zpět do rodného městečka. Postupně se vypracoval, postavil dům a otevřel si obchod s galanterií. V tomto domě jsem pak vyrůstal. Dlouho po dědečkově smrti jsem náhodou četl v kronice sousední vesnice Studené, jak pomohl zdejší chudé rodině, která měla tatínka s roztroušenou sklerózou. V létě ho vždy vyvezli i s postelí na sluníčko na dvůr. Šel kolem můj dědeček, obchodník z Jablonného, a daroval mu peníze. Této rodině pak pravidelně měsíčně posílal finanční dar, aby bídu, která v té chalupě panovala, zmírnil. Asi jsem se s dědečkem v povaze potkal. V rodině Kvida Štěpánka tedy nějaká tradice byla a já se ji snažím dodržovat.
MM: Děkuji vám za rozhovor a přeji všechno dobré ve vašem počínání.
PhDr. Iva Ruskovská
iva.ruskovska@gmail.com