Vladimír Kovář je naprosto neformální člověk, který dovede být tvrdý šéf, ale na druhou stranu dokáže lidi povzbudit, takže ve firmě vládne přátelská atmosféra, doplněná o různé „bejkárny“, jak sám Kovář nazývá akce typu brainstorming nebo tmelení kolektivu.
MM: Začněme trochu neobvykle, proč vlastně Unicorn?
V. Kovář: Vždyť to je známý příběh, ale rád vám ho zopakuji. Seděl jsem se svými kamarády u stolu a vysvětloval jsem jim, že nechci, aby se firma jmenovala Kovář Software, jak je běžné. Chtěl bych i nějakou bytost, které bych si mohl vážit, aby tam byl vidět Unix, a aby tam bylo spojení i na ty „kompjútry“. Položil jsem na stůl pětistovku s tím, že kdo vymyslí vhodný název, tak si ji může vzít. V tom okamžiku si ji vzal můj kamarád Petr Tuka a povídá: „Unicorn. Tam máš Unix, kompjútry i tu bytost.“ A bylo to.
MM: Nastala doba budování firmy. Musel jste se zadlužit?
V. Kovář: Ne, ne. To byl trochu zázrak té doby, po sametové revoluci byly příznivé podmínky, kdy se spousta věcí začínala měnit. Bylo tady ale několik věcí, které představovaly obecně velký problém: lidé neuměli cizí jazyky, nedokázali pracovat kreativním způsobem a byl obrovský rozdíl v síle koruny a západoněmecké marky.
Představte si, že jedete na školení Unixu do Německa, to školení stojí 2 500 marek, k tomu vám musejí dát diety. V tehdejších cenách jste se dostal k částce 30 tisíc korun za člověka. A já jsem v mnoha firmách dokázal za 30 000 vyškolit 10 lidí. Ušetřili, a ještě dostali 10x víc. V době začátků jsem absolvoval školení v Siemensu na jejich verzi Unixu, která se jmenovala Sinix, první den na školení v Mnichově jsem poslouchal školitele, který nám zadával úkoly – a byl tam i příklad, na němž nám ukázal řešení na tři řádky. A já ho udělal na jeden. Druhý den jsme přišli a začali jsme spolu komunikovat před fórem, načež on si sedl mezi posluchače a já se stal pro zbytek školení kantorem. Tři dny jsem přednášel v Mnichově Sinix lidem ze Siemensu!
MM: To zní dobře.
V. Kovář: Ale tím to nekončí. Informace o tom, že tady chodí „českej kluk“ a školí odborníky za rozumné peníze, se brzy rozkřikla. A já měl možnost poznat pana Mariana Leščinského ze Siemensu, který tam pracoval jako obchodník. Ten pochopil, že jsem pro ně zlatá žíla, protože když budou posílat lidi, kteří neumějí ani německy, ani anglicky do Německa, což je navíc pro firmy šíleně drahé, tak si jejich počítače nikdo nekoupí. Ale když necháme Kováře, aby vyškolil 300 lidí u nás, prodáme třeba 100 počítačů, například i za 70 tisíc marek za jeden. Takže on v tom viděl obrovský potenciál – zavolal si mě a sdělil mi, že o mně ví, že školím, ale otočil to, a zeptal se mě na to, co potřebuji. Pro mě byl důležitý počítač, který mi zapůjčil, a já tak měl nástroj, na kterém jsem mohl pracovat. A tak se ze mě stal člověk, který byl schopen dělat věci, jež by jinak dělat nemohl, protože by se k takové technice tehdy normálně nedostal. Já dělal, co mě bavilo, a oni vesele prodávali počítače. Vznikla řetězová reakce, protože mi z podniků, kde jsem školil, začali volat, kdy zase přijedu. Navíc mi tu a tam sdělili, jaký mají problém, a ptali se, jak jej mají řešit. Stávalo se, že jsem odjel s problémem v hlavě a po večerech jsem ho vyřešil. V tom mi pomohlo zázemí systémového programátora – a sem se vlastně datují počátky Unicornu.
MM: Pokud je mi známo, dělal jste pak i pro Siemens ve Vídni?
V. Kovář: V letech 1991–1992 si mě všimli i v Siemensu ve Vídni, v divizi Program System Entwicklung, a já dělal programátora za – na tu dobu nevídané peníze – 260 šilinků na hodinu. Už za 14 dní jsem si uvědomil, že není třeba se ničeho obávat. Řešili jsme tehdy na pracovní stanici SUN Solaris se 16 MB operační paměti real-time vysílání rakouského rozhlasu, což byla zakázka za několik milionů šilinků. Řešení potřebovalo jen na operační systém 4 MB paměti, a dále podle původního návrhu dalších 12 MB operační paměti pro databázi. Problém byl ale v tom, že počítači paměť nestačila. Tak jsem si „to“ vzal domů na víkend a se svým kamarádem Petrem Wojtovičem jsme nasimulovali databázi pořadů a převedli ji do normální formy – a věřte nevěřte – v pondělí jsem se vrátil do práce a měl jsem databázi navrženou tak, že místo do 12 MB, do kterých se nemohla vejít, jsem ji dostal do 800 KB! V deset hodin se konala porada, kde jsem odprezentoval své řešení a ukázal jeho funkčnost – a ve dvě hodiny odpoledne si mě pozval – opět neočekávaně – sekční šéf a lámanou angličtinou se mě zeptal: „Kolik ty mít kamarádů programátor?“ Odpověděl jsem, že dám dohromady asi osm lidí, a on na to reagoval: „Tak je všechny přivez, dostanete 350 šilinků za odpracovanou hodinu, a pokud bude řešení hotové do konce září 1992, tak ty ještě dostaneš za každou hodinu, kterou odteď odpracujete, 100 šilinků jako prémii.“ Rovnou od něj jsem šel dolů na pobočku Erste, která byla přímo v budově, založil jsem si nový účet a stal se ze mě milionář.
MM: Očekávaný termín jste splnili?
V. Kovář: Už tehdy jsme zavedli „fabrický“ způsob výroby softwaru. S Petrem Wojtovičem jsme si rozdělili úkoly, já dělal jednu část, Petr druhou, a ti ostatní snazší věci. Byli jsme obrovsky efektivní a produktivní. A za rok jsme řešení dotáhli do konce. S odstupem času si myslím, že jsme odvedli pořádný kus práce – a pro mě to mělo jeden obrovský význam: získal jsem sebevědomí k tomu, že jsem schopen věci nejen dělat tak, jak se mi řekne, ale že jsem schopen řešení vymyslet, nebo i podstatně zlepšit. Takových okamžiků v mém životě bylo několik. Další se týkal České spořitelny, když jsem je učil datové modelování pomocí normalizace databází – a tam jsem se seznámil s řešením podpisových vzorů, které „Spořka“ nutně potřebovala vyřešit. Na přepážkách vznikaly dlouhé fronty, protože podpisy se kontrolovaly podle podpisových vzorů na papíře – což trvalo dlouho. Bylo to v době, kdy přišla první amnestie a většina finančních ředitelů podniků a firem začala posílat výplaty na účet, aby nemuseli vozit velké částky do firem a vyplácet je v hotovosti. V podstatě jedinou možností, jak tehdy získat elektronický účet, bylo Sporožiro. Protože nebyly platební karty a bankomaty, lidé si chodili pro peníze na pobočky.
To mi sdělili ve čtvrtek a v pátek jsem zavolal kolegu Pavla Fialu, tehdy už byl ve firmě, a řekl jsem mu, jak to uděláme. Vznikl prototyp, který jsme už v úterý předvedli. Předstoupil jsem s popisem celého procesu, jak to dělat, což je velmi důležité! Byly tam rozpracovány jednotlivé role – pracovnice na přepážce, klient, pracovníci v zázemí pobočky, i to, jak bude šéf pobočky dohlížet. Vytvořili jsme procesy na založení podpisového vzoru, na jeho změnu… prostě vše, jak se to bude používat. Tím jsme jim úplně vyrazili dech. A v pátek jsem šel se smlouvou k podpisu, ale nevěděl jsem, kolik si na ní mám napsat. Nevěděl jsem ani to, že oni už utratili několik stovek milionů za řešení s jednou zahraniční společností, které bylo k ničemu... Ale můj dobrý pocit z toho pramenící je ten, že jsme odevzdali fungující řešení v čase, který jsme si dohodli. Řešení jsme nasadili za pět měsíců. Ihned po nasazení zmizely fronty na pobočkách. Navíc naše řešení nabídlo i možnost výběru peněz u kterékoli pobočky na okrese, protože před tím – logicky – bylo možné vybírat jen v místě, kde jste měli veden účet. Po roce a půl, v druhé etapě, pak přibyla možnost vybírat po celé republice. V tehdejší době to byla nejmodernější pobočková síť po celé Evropě.