Made in Česko: Motúčko. Zpočátku se mu smáli, ale pak...

V zoufalství, že nic pořádného nevymyslí, si pan Štěpánek v duchu přeříkával české přísloví: „Myslel a myslel, až vymyslel kolečko od trakaře!“ Proč to zní tak posměšně, říkal si, když přece kolo je úžasný vynález, který převrátil dějiny lidstva. Přece proto, že kolo není nic nového. Ale nešlo by na tom kolečku vymyslet něco originálního? Co kdyby jezdilo samo?! A tak se zrodil nápad vytvořit Motúčko. Zpočátku se prý tomu nápadu většinou každý smál, ale to netrvalo dlouho a tvůrci i jejich zákazníci přišli na to, jak geniální myšlenka to byla.

Když se dnes Kvida Štěpánka lidé ptají, proč se vlastně jeho skvělému nápadu nejprve smáli, odpovídá: „Asi je to taková lidská vlastnost. Již Gándhí říkal: ‚Nejprve se ti posmívají – Pak tě ignorují – A nakonec tě respektují.‘ A to byla přesně cesta Motúčka.“

Nápadem to začalo, ale cesta k cíli zdaleka nebyla krátká ani jednoduchá.

„Účastnili jsme se vývoje různých výrobků pro domácnost u velkých nadnárodních firem a řekli jsme si, že Motúčko budeme vyvíjet přesně opačně,“ vzpomíná Kvido Štěpánek. „‚Nadnárodníci‘ vyvinou výrobek, uvedou jej na trh v obrovském množství přes všechny své outlets (výstupy na trh) po celém světě až po Aljašku a Ohňovou zemi, a potom už jenom technicky ‚okusují‘. To znamená, že snižují náklady na výrobu, a tím také chtě nechtě kvalitu. Obrovské množství na první výkop samozřejmě také znamená, že přes veškeré zkoušky v laboratoři neodladíte všechny možnosti chyb a poruch, ke kterým v terénu potom může docházet a také dochází.“

Ve firmě Isolit-Bravo žádné outlets neměli. První Motúčka prodávali v podstatě nadšencům, kteří novému výrobku i jeho tvůrcům dali důvěru a vsadili na ně. První uživatelé Motúčka byli spokojení, řekli o něm dalším lidem, a tak se prodej postupně rozrůstal systémem valící se sněhové koule.

„A my si říkali – jediný záchyt nějakého problému či spíše problémku z terénu – a okamžitě vymyslíme zlepšení do další výroby,“ popisuje pan Štěpánek. „Žádné okusování, žádná tzv. ‚kurvítka‘, ale jenom ‚lepšítka‘. Lepšítko je námi vymyšlené české slovo. Ještě není ve slovníku – software kontroly pravopisu mi ho červeně podtrhuje – ale jednou tam bude!“ dodává s úsměvem Kvido Štěpánek, zvaný dnes Táta Motúčka.

Z této filozofie podle jeho slov vyplývá v zásadě všechno ostatní, například, že dnes existují různá příslušenství a různé typy Motúčka, jimž se říká „klony“.

„Jde nám o to, aby více a více pokrývaly náš cíl, kterým je mechanizovat, tedy elektrizovat těžkou dřinu na zahradě, políčku, v lese, na stavbě, na statku. Naším mottem navíc je: Motúčko bude předmětem dědictví z otce na syna a z dědy na vnuka! Tak je kvalitní!“ dodává.

Podívejme se však ještě o pár let nazpět, před vznik myšlenky Motúčka, jak to všechno vlastně začalo.

Kvido Štěpánek vystudoval strojní fakultu VUT v Brně, aby se poté uplatnil jako konstruktér jednoúčelových strojů v tehdejším státním podniku OEZ Letohrad. Následovala sametová revoluce a ihned po ní, v roce 1990, zaměstnanci jednoho ze závodů OEZ – závod se jmenoval Isolit a vyráběl pro OEZ termosetové výlisky – nechtěli již ředitele-komunistu a hledali nového.

„A protože se žádný takový nehlásil, přišli za mnou,“ vypráví Kvido Štěpánek. „Do ředitelování se mi moc nechtělo, ale říkal jsem si, že je nemůžu zradit – za komunistů jsme systém kritizovali a teď, když máme svobodu, má všechno skončit na strachu? Že se bojím? To jsem nemohl připustit, a tak jsem do věci šel. Představoval jsem si, že podniky zůstanou státní a jen se odstraní ideologický nános a zátka, která vše svazuje, a hospodářství že začne fungovat na principu státního kapitalismu. Nicméně asi za necelý rok vyšel zákon o privatizaci a nebylo na výběr – každý státní podnik musel být privatizován.“

Ředitel podniku, Kvido Štěpánek, tedy navrhl způsob privatizace – veřejnou soutěž. Jenže ani nyní se nikdo nehlásil a první kolo vyznělo naprázdno.

„Před druhým kolem se lidé začali bouřit – co s námi teď bude? Když jsi ředitel, tak něco vymysli!“ vzpomíná Štěpánek. „Vymyslel jsem s. r.o. s 50 členy – spolupracovníky. Ale protože bylo potřeba zastavit vlastní majetek, potenciální členové odpadali, až jsme zůstali tři. V druhém kole jsme byli jedinými účastníky, a tím pádem vyhráli. Peníze vlastní jsme neměli žádné, firmu jsme zaplatili úvěrem z Komerční banky, jištěným našimi rodinnými domky. V roce 2008 se už dva společníci cítili ‚za vodou‘, nekompromisně si vyžádali zaplatit svoje podíly a já jsem zase začínal sám.“

Po privatizaci se však OEZ smrtelně urazil a všechny své zakázky z Isolit-Bravo stáhl.

„Nebyla to žádná legrace. Protože jejich zakázky činily asi 90 % obratu Isolitu a šlo o naše holé bytí, či nebytí,“ říká Kvido Štěpánek. „Zachránil nás šťastný nápad – vyrábět fritézy a postupně také další přístroje pro kuchyň a domácnost. To nás z valné části živilo asi 15 let, dokud nás z této oblasti nevyhnali Číňané. Ale v roce 2009 jsme naštěstí dostali další šťastný nápad – ony šťastné nápady neprší z nebe jen tak – a tím bylo právě Motúčko.“

Těžkou dobu se tedy podařilo překonat a dnes je Isolit-Bravo prosperující firmou, která vyrábí jednak formy na vstřikování termoplastů (ty tvoří asi 6–10 % zdejší výroby), dále výlisky z termoplastů (asi 50–60 % výroby) a dále, což, jak pan Štěpánek komentuje, „by nezasvěcený neřekl“, má firma závodní kuchyň se šéfkuchaři, z nichž jeden, Čech, býval šéfkuchařem dvou českých prezidentů a druhý, Ind, býval šéfkuchařem hotelů Hilton a předtím Marriott v Dubaji. Firemní kuchyň vaří 1 500 jídel denně pro široké okolí, a tvoří tak zhruba 3–5 % zdejšího obratu. Dále dnes Isolit-Bravo provozuje obchod s kuchyňskými přístroji (zhruba 8 % obratu). Ale především vyvíjí, vyrábí i prodává svůj vlastní produkt, na který jsou všichni ve firmě náležitě hrdí – Motúčko a jeho klony a příslušenství.

Na otázku, kolik je v současnosti typů či klonů Motúčka a čím se vzájemně liší, Kvido Štěpánek odpovídá: „To sám nepočítám – jen když nahlédnete naši úvodní webovou stránku www.motucko.cz, najdete jich rovných 30 a další přibývají průběžně. Liší se v mnoha důležitých parametrech i fajnovostech – když zmíním například důležitý parametr přepravní váhy, tak se základním Motúčkem Standard Klasik dopravíte pohodlně do nejprudšího kopce jeden metrák nákladu, který se vejde do korby, a s Motúčkem Živá Kláda dopravíte do stejně prudkého kopce libovolně dlouhou kládu o váze jedné tuny. A tak dále.“

Nejde však jen o klony. Ke každému z Motúček lze také zakoupit množství doplňků. Těch podle slov pana Štěpánka existuje v současnosti zhruba 40 a další on a jeho lidé vymýšlejí, testují, zkoušejí a postupně přidávají.

Při úvahách o využití svého produktu jeho tvůrci zpočátku mysleli spíše na stavby a stavební firmy, ale život ukázal něco jiného.

„Devadesát procent našich zákazníků jsou lidé se zahrádkami v kopci, chalupáři, chataři, majitelé malých lesů, koňáci a koňačky a malozemědělci, dříve by se řeklo záhumenkáři,“ vysvětluje Táta Motúčka.

A jak je to se servisem? Velmi jednoduše. Poruchovost Motúčka je tak nízká, že by se firmě absolutně nevyplatilo mít smluvní servisy po republice.

„Nastane-li přesto porucha,“ říká Štěpánek, „pak pošleme zákazníkovi náhradní díl a on si jej podle našeho videa vymění. Pokud by toho nebyl schopen či k tomu ochoten, pak Motúčko stáhneme k nám do firmy, opravíme a pošleme zákazníkovi zpět.“

Navíc na stránkách existuje rubrika Táta radí, kde je opravdu velmi komplexní sbírka rad pro uživatele Motúčka.

„Celkově se tam snažím nepsat ‚pindy a kecy‘, snad se mi to daří,“ říká. „Jednou z důležitých věcí je podle mne se správně rozhodnout, zda mi stačí a vyhoví Motúčko, které jede dopředu sice příjemnou pochůzkovou (asi 4,2 km/h, a podle kopce případně trochu pomaleji), ale konstantní rychlostí, anebo zda chci či potřebuji, abych měl ‚elektrický plyn‘, tedy abych mohl přidávat či ubírat rychlost tak, jak právě chci. Někdy lidé řeknou, že dědečkovi stačí konstanta, a pak zjistí, že už takový jura není a chtěl by plynulou regulaci. Přestavba je sice možná, ale je pak nutné Motúčko poslat k nám a je to tak trochu přes ruku.“ Jinak než „nadnárodníci“

Zajímavé je, že v zahraničí podobný produkt místní výroby neexistuje. Tedy existuje, ale protože jej – podle slov pana Štěpánka – vyvíjejí systémem podle „nadnárodníků“, jejich vozítka nejsou v podstatě použitelná. Proč?

„Inu, nemají dostatečný krouticí moment a můžete na nich vozit tak seno nebo suché listí, samou snahou ušetřit a vydělat jsou odfušovaná, konstrukčně okousaná, často poruchová,“ vysvětluje Táta Motúčka. „Nemají žádná příslušenství a doplňky. Bojují cenou, ale pro rozumně uvažující lidi platí pořekadlo Henryho Forda: ‚Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat laciné věci!‘“

Protože je Motúčko myšlenkou nové, prodělává i v zahraničí výše zmíněný „Gándhího proces“. Jen s tou nevýhodou, že oproti malému Česku je zahraničí velké. To však na druhé straně skýtá obrovský potenciál.

„A tak prodáváme v zahraničí v tuto chvíli asi 40 % Motúček a trend je pozitivně narůstající,“ spokojeně konstatuje Kvido Štěpánek. „V podstatě úspěch v té které oblasti závisí na tom, zda najdeme prodejce s naší filozofií. Přes outlets – tedy hypermarkety s tisíci výrobky, kde by Motúčko stálo bez vysvětlení a předvedení zaprášené v koutě, se prodávat nedá, a ani bychom tak prodávat nikdy nechtěli a nepřipustili.“