Trochu jiná situace je ve Francii, která disponuje množstvím jaderných elektráren. Ale i ty mají momentálně jeden problém. Evropskou komisí nejsou zařazené do kategorie obnovitelných zdrojů a nepovažují se, neoprávněně, za bezuhlíkové. Otázkou je, kde by si zelená Evropa mohla dočasně chybějící energii zajistit a za jakou cenu, pokud se odkloní od výstavby nových jaderných elektráren.
Zajímavým příkladem je Norsko s obrovským potenciálem elektráren vodních. Svůj HDP si však zajišťuje prodejem fosilních zdrojů (ropy a zemního plynu) a z něho dotuje elektromobilitu. Naráží však na nepohodlí malého dojezdu elektromobilů, zejména v zimě. Z rozhovorů se severskými kolegy vím, že Norové si pořizují dotovaný elektromobil jako druhé auto a používají ho k místní dopravě. Takto využité vozidlo však najede málo kilometrů. Pokud v době životnosti tento automobil nenajede tolik, aby měl menší emise, než by mělo auto na fosilní paliva, tak se vlastně z environmentálního hlediska nevyplatí.
Domnívám se, že přechod k elektromobilitě bude trvat dlouhou dobu. Dovedu si představit uhlíkově neutrální elektromobil jedině s jadernou energií. V žádném případě není možné předpokládat, že energetickou spotřebu navýšenou o výrobu elektromobilů utáhne velký počet fotovoltaických, větrných nebo mořských elektráren. Určitým řešením mohou být, ale jsou limitované klimatickými podmínkami. Vždy k nim musí fungovat záložní zdroj, jako například jaderná elektrárna.