MM: Tuzemský zákazník pro vás není dost zajímavý?
T. Polach: Orientace na exportní partnery má především ekonomicko-praktický rozměr. V Česku je určitá cenová hladina a té dosáhnete určitou kvalitou. Pokud naučíte pracovat své zaměstnance, dovolím si říct, na špičkové světové úrovni, nemůžete jim dát jinou zakázku než zase ve špičkové kvalitě. Druhým důvodem je české korupční prostředí. My nemáme za těchto podmínek zájem v Česku pracovat. V naší firmě neexistují úplatky nebo jiné podobné praktiky. Odběratele v Německu zajímá jen jediná věc – kvalitní výrobek dodaný v termínu.
Rovněž nečerpáme dotace z Evropské unie. Naprosto chápu, pokud jdou dotace EU do státního sektoru, na budování silnic, nemocnic, kulturních zařízení a další infrastruktury. Můj osobní názor je, že soukromá firma by neměla za finanční prostředky EU kupovat stroje a zařízení. Toto své tvrzení podložím jednoduchou a léty ověřenou pravdou. Pokud vám dá někdo něco zadarmo, tak vaše motivace, motivace vašich dětí, které by měly být další nástupnickou generací, je úplně na nule. My prosazujeme názor, že pokud budujete firmu a učíte se pracovat s určitými finančními obnosy, tak musíte velmi pečlivě zvažovat, zda koupíte lidem pracovní oděv, barvy, nebo stroje. To vás nutí daleko více přemýšlet, učit se nakládat s penězi a této problematice více rozumět. To je vše. Nic složitého. A pak mám ještě jeden důvod, proč těmto nákupům nedůvěřuji. Moje osobní zkušenost je taková, že polovina dotací se rozkrade. My se takových věcí nechceme a nebudeme účastnit.
MM: Vaším klíčovým zákazníkem, jak jste již zmínil, je německý gigant Liebherr. Spolupracujte s ním více než dvacet let. Jak se vám podařilo takového zákazníka udržet? Máte nějaký recept? Neměli jste na začátku vašeho podnikání obavu stavět pouze na jednom odběrateli?
T. Polach: Doufám, že náš vztah s firmou Liebherr není jen pouhý výčet let. Základ, řekl bych výjimečného vztahu, položili náš otec a Karel Valíček právě před dvaceti lety. Je to o lidech. Na top pozicích tehdy byli lidé, kteří jsou dnes v důchodu. Na jejich místo přišli mladší, kteří se ve firmě vypracovali. Stejně je to i v naší firmě. Rostli jsme společně celých dvacet let. Vzájemně se navštěvujeme, včetně zaměstnanců naší firmy. Poprvé jsem viděl ohromnou sílu a potenciál tohoto vztahu, když jsme byli pozvání na výročí firmy Liebherr do Německa. Poslali pro nás autobusy a samozřejmě vše zaplatili. Naše firma měla 180 zaměstnanců a z toho se akce zúčastnilo 100 lidí. Nebyl to pouze management nebo technici. Byl to mix napříč celou společností.
Dojeli jsem do Biberachu, kde firma sídlí. Prokurista společnosti mi podal ruku a přivítal mne slovy: „My jsme rodina a vy jste rodina.“ Co víc dodat. V krizi jsem neměl strach z jediné věci – že by nás Liebherr nechal na holičkách. Dobře si pamatuji, jak jsme v roce 2010, kdy krize postihla mnoho firem i v Německu, stáli uprostřed jejich dvoukilometrové haly. Ta byla ponořená do tmy, protože měli své zaměstnance doma, neměli pro ně práci. Pan Dolderer, ředitel firmy, se na mne otočil a řekl: „My vás padnout nenecháme.“ Dovedu si představit, že jejich odbory musely šílet. Také je mi jasné, že pro tak ohromný gigant to nebyla až tak enormní zátěž. Přesto byli připraveni nám pomoci, i když sami řešili nemalé problémy.
Za ta léta je náš vztah postaven na dvou věcech. V první řadě je to o kvalitě našich produktů, které jim v termínech dodáváme. S tím souvisí i druhá dimenze, a to je seriózní a korektní jednání. Zní to jako klišé, ale pro mého tátu i pro většinu německých firem je slib a čestné slovo více než smlouva. S našimi partnery bychom nemuseli uzavírat žádné smlouvy. Běžně s nimi dojednáváme milionové kontrakty na základě mailu nebo telefonického rozhovoru. Lidé v německých firmách, s nimiž obchodujeme, jsou kvalitní – lidsky i profesně. Můj táta nás učil, že když chlap chlapovi podá ruku, tak to prostě platí. Dovolte mi jednu vzpomínku. Když byl soud s bývalým generálním ředitelem, který nás okradl o desítky milionů korun, státní zástupce se zeptal otce, jak mu mohl věřit. Táta na to řekl, „když jsme si na to dali ruku a slib, tak jsem nepředpokládal, že mne okrade“. Zní to možná naivně, ale i přes tuto negativní zkušenost se nám férový přístup vždy vyplatil. Myslím, že je to hlavní důvod, proč se nám dlouhodobě daří udržet dobré vztahy a exportovat do Německa a jiných západních zemí.
MM: Prezentujete se jako výrobce ocelových konstrukcí. Je to vaše hlavní výrobní portfolio, nebo nabízíte ještě další produkty?
T. Polach: Klíčovým segmentem jsou ocelové konstrukce, které převážně dodáváme do stavebnictví. Dále jsou to vrtné soupravy a další zařízení, jako například zvedací soupravy. Roční produkce jeřábů je cca 600 až 800 souprav. Je to málo, protože poptávka převyšuje naše možnosti. V letošním roce navyšujeme kapacity, abychom se přiblížili k tisícovce kusů. My děláme osm až deset typů jeřábů. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu máme plánovány akvizice a investice do nemovitostí, včetně další činnosti, která až tak se strojírenskou výrobou nesouvisí.
Co se týká samotné výroby, tak je velmi specifická. Požadavky na přesnost a kvalitu jsou enormně vysoké. Absolutně není možné, abychom navýšili výrobu např. o 100 %, jak to je u jiných strojírenských oborů. Letošní plán je navýšit o 30 až 40 %. Pro nás je rovněž složité nabírat lidi. Když přijmeme svářeče, musíme také přijmout lakýrníka. Výrobní procesy na sebe musejí plynule navazovat, a to ve velmi vysoké kvalitě. Je dobré, že se nám v minulém roce podařilo sehnat kvalitní pracovníky – odborníky. V říjnu 2016 to bylo cca 40 lidí. Nyní začínáme rozjíždět kampaň, protože letos plánujeme zaměstnat dalších 40 lidí. Aktuálně poptáváme zámečníky, svářeče, expedienty a lakýrníky.
MM: Tím, že jste stoprocentní vývozce především na západ od ČR, předpokládám, že máte velmi vysoké nároky na dodavatele? Máte vůbec nějaké české dodavatele, nebo si všechny komponenty vyrábíte sami?
T. Polach: Některé produkty nelze v Čechách nakoupit. Jsou to například speciální typy čtyřhranných trubek, které jsou určeny k výrobě jeřábů. Ty se válcují pouze na dvou místech v Evropě. Jinak vesměs nakupujeme od místních dodavatelů. Snažíme se dávat práci firmám tady na Moravě. Jde například o lakýrnické a soustružnické práce. Tím, že máme málo vlastních kapacit, musíme tyto práce outsourcovat. V tomto trendu budeme pokračovat, jelikož plánujeme navýšit výrobu. Dílčí subdodávky si můžeme dovolit, ale celkovou výrobu někomu zadat, to ne. My musíme kvalitu udržet za každou cenu, takže chodíme k ověřeným dodavatelům.
MM: Během dvaceti let jste vybudovali několik výrobních závodů. Kolik jich aktuálně máte a jaké je v nich pro výrobu zázemí?
T. Polach: V současné době vyrábíme ve čtyřech závodech, z toho jednu halu máme pronajatou. Pro naši výrobu ocelových konstrukcí máme nastavené tvrdé kontrolní mechanismy a velmi sofistikovaný systém řízení jakosti. Jde o řadu norem, které musíme striktně dodržovat. Certifikace v některých normách nám byly dokonce uděleny dříve než našim odběratelům, což je velmi pozitivní reference. My jsme schopni zákazníkovi stoprocentně garantovat jakost, kterou požaduje. Je to náročný proces, se kterým jsme začínali před dvaceti lety a postupně jsme ho rozvíjeli. Na každé dílně máme speciální softwary, které hlídají každý segment výroby a případný necertifikovaný materiál dokážou zachytit a eliminovat. Pokud dojde k nějaké neshodě, tak jsme napojeni na systémy našich odběratelů. Do výroby jde on-line každá změna nebo chyba v systému. Na všechny výkyvy jsme schopni rychle reagovat a okamžitě řešit tak, aby finální výrobek byl v požadované konfiguraci a zákazník byl spokojený. Zatím nám to funguje, jelikož naše ocelové konstrukce žádnou větší havárii neměly a zásadní stížnosti od našich odběratelů jsme nezaznamenali.
MM: Jste aktivní na vašem facebookovém profilu. Je to pro vás dobrý marketingový nástroj, nebo spíše cesta pro nábor zaměstnanců?
T. Polach: Komunikace prostřednictvím sociálních sítí se nám vyplatila především v oblasti náboru zaměstnanců. Kdysi jsme hledali zaměstnance prostřednictvím úřadu práce. To se neosvědčilo. Chodili lidé, kteří pracovat nechtěli a asi nikdy chtít nebudou. Pokud sháníte lidi, které opravdu potřebujete, tak se musíte postarat sami. Zkoušeli jsme tištěná periodika, noviny, rádio a další. Moc to nešlo. Asi před třemi lety jsme začali s Facebookem. A je to neuvěřitelný rozdíl. Nejen že se nám zlepšila situace v oblasti náboru kvalitních pracovníků, ale je to důležitý komunikační a informační kanál, který podporuje sounáležitost zaměstnanců s firmou. My si s lidmi píšeme, sdělujeme své dojmy. Reagují stávající zaměstnanci, tak i bývalí, kteří žijí v zahraničí. Těší mne, že jejich příspěvky jsou pochvalné.
Motor Lučina v současné době zaměstnává cca 340 lidí, jejichž věkový průměr je 38 let. Také spolupracujeme s místní střední školou, ze které k nám chodí přibližně 10 učňů na praxi. Každý měsíc pro ně podepisuji výkazy. U nás si vydělávají v rozmezí 3 až 5 tisíc měsíčně. To jsou, myslím, slušné peníze. A my jim je chceme dát. U nás se potkají se špičkovými odborníky z oboru. Po skončení školy jim garantujeme práci. Nelíbí se mi systém školství v ČR, který chrlí jen vysokoškoláky a na řemeslo se zapomíná.