I Strojírna Tyc se potýká se nedostatkem zaměstnanců a noví jsou v nedohlednu. Jak to vidí Jaroslav Tyc?
MM: Učitelům byly navýšeny platy, ale kvalita výuky není až tak o moc větší…
J. Tyc: Ale za to můžou rodiče. Děti mají většinou vydlážděnou cestičku, žádná zodpovědnost, a „mama hotel“ je z pohledu rodičů to nejlepší, co může být. Nedávno jsem mluvil s ředitelkou odborného učiliště v Rokycanech, a když slyším některé její příběhy s rodiči, tak se jí ptám, proč to vlastně vůbec dělá? Už jsem vyrostl z ideálů, ale když mi řekne mistr výcviku, já bych ti tam dal kluka, ale ublížil bych ti jako firmě, protože kluk není žádný lumen, tak mi trochu zamrazí. Sem přijde kluk po vyučení a řekne si o 30 tisíc. Aniž bych o něm něco věděl nebo on něco předvedl. Ale to musí někde slyšet. Od rodičů: řekni si o peníze, když je o tebe zájem. A umí něco? Většinou neumí nic.
MM: Když jste to nakousl, máte nějaké vazby s odborným učilištěm?
J. Tyc: Samozřejmě, 20 let. Kupovali jsme jim soustruh od Kovosvitu v roce 2008. Dělali jsme jim tam opravy, teď jsme vyhráli dodávku jednoho stroje, takže s nimi spolupracujeme. Ale výtěžnost dětí na počet firem tady v okolí, je tak malá, že to prostě nestačí. Pokud nezasáhne MŠMT a nepřestane podporovat gymnázia, a nezačne podporovat odborná učiliště, tak to nebude lepší. My lidi potřebujeme, jejich potenciál – ale nemáme šanci nikoho sem dostat, lidi tady chybějí. A tak sem budou chodit Ukrajinci, Rusové, Bulhaři, Rumuni. Což je tady v regionu už úplně normální. Tady jsou v okolí automotive firmy a už není kde brát. Takže berete člověka, který chodí do práce, i když téměř nic neumí. Máte ale dvě možnosti: buďto to zavřete, nebo to skousnete a vydržíte to. Ale někdy je to kousání opravdu tuhé.
MM: Jaký máte názor na generační výměnu?
J. Tyc: Myslím si, že my, jako rodiče, jsme pokazili své děti. Když slyším názory, že musím zabezpečit svoje děti, tak to je to nejhorší, co pro ně mohu udělat. Dnešní nastupující generace nemá v sobě motor. Vysvětlím. Když jsem si chtěl koupit auto, těšil jsem se na to, chodil do práce, dělal jsem. Ale dnešní doba jim umožňuje koupit televizi, rádio, a když nemůžou, vezmou si půjčku. Jako by jim chyběla snaha něco dokázat, zasloužit si to a mít z toho radost.
MM: Tohle v této době nějak chybí. Tak nějak se to pak i odráží v tom, co ti lidé mohou a co chtějí dělat.
J. Tyc: Tím, že mladí lidé v sobě nemají ten zmíněný motor, se pak odráží i v zájmu o zaměstnání. Dneska se kluk vyučí, půjde na střední školu – a když mu to půjde, pokračuje na vysokou školu. A v 26, aniž by měl nějaké zkušenosti, přijme atraktivní práci, třeba krizového manažera. Nemá soucit s ničím, s nikým, jeho jediným úkolem je ořezat náklady. Takže začne propouštět lidi, kterým je 58, 59, ti už tady přece být nemusejí. A ten člověk zapomíná na jednu důležitou věc: takhle bude pracovat pět osm let, bude mít luxusní plat, auto, dům, zahraniční dovolené. A nejpozději za 10 let vyhoří a nastoupí jiný, mladší – tenhle je v 36 letech totiž vyřízený. Když to vezmu, dříve fungoval kariérní postup: vyučit se, vychodit průmyslovku, pak na vysokou, pak třeba začít na místě v technologii, když se někdo osvědčil, dali ho na místo vedoucího technologie, když byl za dalších 15 let dobrý, přišel posun v 45 letech na místo technického ředitele. A když byl někdo luxusně dobrý, tak mohl být v 55 jmenovaný generálním ředitelem. Do penze šel z této pozice. Se všemi si podal ruku, všichni mu popřáli pěknou penzi – a pak mohl kdykoli přijít na kus řeči jako známá a uznávaná osobnost podniku. Dnešní manažer a ředitel? Praxe je druhotná, důležitá je pozice, ideálně nastoupit po škole hned na vedoucí místo. A po odchodu z firmy? Už se v ní nikdy neukáže. Z jednoho prostého důvodu, protože k té firmě neměl žádný vztah, byl tam jen kvůli penězům. Žádná slušnost nebo loajalita, ta z podnikání dneska úplně vymizela.
MM: Úcta k firmě prostě mizí z repertoáru.
J. Tyc: Firma nejsou stroje. Firma nejsou zařízení. Firma jsou lidé. A ti lidé jsou potenciál firmy, který vytváří hodnoty. A pokud tito lidé budou spokojení – o což my se tady snažíme – vracejí jí to. Je na ně spolehnutí. Většinou. Ale jsou i takoví, kteří přijdou a řeknou, já chci peníze. Proč mi tady topíte? Já chci radši víc peněz. Dejte mi o týden placené dovolené navíc. To jsou negativa, které s sebou doba s nedostatkem lidí nese. Ale nejde to zabrzdit. Možná tím, že by se lidi k sobě chovali slušně. Vážili si toho, co mají, a dokázali uznat, že se jim někdo snaží udělat prostředí, do kterého budou chodit rádi. Ale čím dál tím víc jsem přesvědčen o tom, že tohle úplně mizí, peníze a jen peníze jsou tím, co rozhoduje.
MM: Systém učilišť, která patřila pod určitý podnik, to je asi nenávratně v tahu.
J. Tyc: No, ale ono není to „maso“, které by tam šlo, zájem o řemeslo obecně mizí a někde již zcela zmizel. Pan Rýdl v TOS Varnsdorf si udělal odbornou školu, krásnou, osobně jsem se tam byl podívat, a teď mu vyjde asi 12 nebo 15 obráběčů. Ale ti mu nezůstanou v TOSu, rozprchnou se ještě dříve, než se investované prostředky a čas začnou vracet. Já si myslím, že tenhle obor je v České republice na úbytě. Myslím tím přesné strojírenství a výrobu. Peníze v tom hrají hlavní roli. Trend je, aby nakoupený produkt byl funkční, za nejmenší náklady a vydržel po dobu záruky. V podstatě víc není potřeba. Vůbec se nekouká na nadstandardy, které pak ulehčují práci, protože zboží nakupují manažeři, a ne ti, kteří například na stroji pak budou dělat. Kritérium správně nakoupeného zboží je jen cena a nic jiného.
MM: Ale když se řekne strojařina, tak rovná se přesnost…
J. Tyc: Není to už pravda. Když to sečtete všechno dohromady, výkon, přesnost, kvalita a servis, tak se dostanu k nějakým nákladům. Ale přicházející zákazníci nám běžně diktují, za kolik co máme vyrábět!
MM: A dá se za těchto podmínek vůbec podnikat?
J. Tyc: Hodně špatně.
MM: Ale zakázky máte?
J. Tyc: Máme. Ale paradoxně obchod nejvíce brzdí evropské peníze, které mají projekty nastartovat, podpořit. To je někdy až nepochopitelné. Je s podivem, co se s nimi děje za věci. Vyhráli jsme několik tendrů, které jsme pak hned druhý den ztratili, protože je zákazník zrušil. Víme, že s tím nic neuděláme. Každý tendr obsahuje kouzelnou formulaci, že může být bez udání důvodu zrušen. A když po novém vypsání opakovaného tendru konkurence nabídne stroj s mírně vylepšenými parametry, než jsme původně nabídli my... Můžeme si maximálně myslet své.
MM: Ale přece, když se s někým na něčem dohodnu, bývalo dobrým pravidlem, že dohoda platí, ne?
J. Tyc: To dávno už neplatí. To platí s člověkem v nějakém věku, který má zkušenosti, ale práce s mladými manažery je přesným opakem – někdejší snaha o vzájemnou spolupráci se změnila v boj. Když to budu bagatelizovat, tak dnešní manažeři nákupu vystupují z auta, ještě ani nevědí, co budou kupovat, ale už na prahu křičí, jakou budou mít slevu. Vzpomínám na doby, kdy jsem přišel k 50letému řediteli, který věděl, co chce koupit. Bavili jsme se o obchodě, o podmínkách, o technice, pak si podali ruce a obchod byl uzavřen. Dnes, když firmy kupují zařízení na dotace, tak mi připadá, že nekupují stroj, protože ho potřebují, ale naopak. Tím, že se dostali k dotaci, koupí stroj, a teprve pak na něj shánějí práci.
MM: Nevěřím vlastním uším…
J. Tyc: No, už aby dotace skončily. A to není jen můj názor. Potvrdilo mi ho hodně majitelů a manažerů, a kdyby to skončilo, tak je svatý pokoj. Důsledkem většiny dotačních programů je totiž nerovný boj, nerovný trh. Pro vysvětlení: někdo v oblasti dostane dotaci 45 % na stroj třeba za 20 milionů a jeho fakturační hodina může být tisíc korun nebo patnáct set. Konkurence, která sídlí o 20 kilometrů dále v jiném okrese už ale stejnou dotaci nedostane. Takže pokud stroj chce, musí ho zaplatit v plné ceně 20 milionů, ale musí jít na dva a půl až tři tisíce za fakturační hodinu, aby ten stroj vůbec splatila. Tím pádem identický stroj není vlastně konkurenceschopný, protože zájemci řeknou: hele, já to udělám tady vedle za tisíc. Takhle to je.
MM: Zákaz exportu do Ruska pro vás byla pohroma.
J. Tyc: Sankce na Rusko je největší chyba, co jsme kdy mohli udělat. Podle mého to byl velmi nerozmyšlený tah, situaci na ruském trhu znám, protože tam osobně jezdím. Jako dodavatelé musíme žádat licenční správu o povolení vývozu, bez kterého se dnes do Ruska nic nedostane. Musíme žádat i o dovoz do civilního sektoru. Pokud jsme členy té samé Evropské unie, jak je možné, že u zákazníka, kam nám není povoleno dodávat naše stroje, mají instalované nové stroje jiných evropských výrobců? Samotný proces získávání vývozní licence v ČR je navíc zdlouhavý, komplikovaný a na samé horní hranici výkladu evropských doporučení rozsahu omezení. V tom jsme papežštější než papež.
MM: Pokud to dobře chápu, máme a jsme schopni dodat, ale nemůžeme?
J. Tyc: Problém tkví v tom, že zákazníci v Rusku nás již téměř nepotřebují. Oni si potřebné stroje koupí z Číny, Japonska, Koreje, dokonce z USA… Já do těch firem jezdím, jednám s nimi, jsou to fajn lidi a technici. Často vidím, že je úplně jedno, jestli my tam ty stroje dodáme, nebo nedodáme. Oni ještě pořád mají v sobě ctižádost umět si poradit, jak vyrábět se stávajícím vybavením. Navíc dnes už ve velké míře mají možnost nákupu technologií od ruských výrobců. Třeba ne tak kvalitních jako od tradičních českých a evropských výrobců, ale dostatečných k tomu, co potřebují. To není o sankcích. Problém je, že obrovský trh, který jsme v 90. letech opustili a pak dlouho hledali cestu zpět, znovu opouštíme a necháváme ho ostatním. To je věc, co nás odstaví od možnosti výdělku.