MM: A jak vidíte naši pozici mezi ostatními státy EU?
L. Verner: V EU jsou vzory, které jsou prokazatelně a neoddiskutovatelně prosperujícími ekonomikami, a každý rozumný, a především zodpovědný vlastenec – hospodář, politik – by si měl odpovědět, čím toho dosáhli. My to tady asi neumíme a snad už i schválně tajíme. Ne že nejsou lidi, kteří by to neviděli, ale to sdělení, ta brutálně nepříjemná pravda by totiž nastavila zrcadlo posledním pětadvaceti letům, protože se už nemůžeme vymlouvat na komunismus. A zjistilo by se, že recept na cestu k prosperitě je úplně jiný než podpora stále stejného druhu zahraničních investic velkých firem. Jejich podporou totiž degradujete, devalvujete a ztěžujete práci existujícím českým podnikatelům. Cesta k prosperitě není v subdodavatelství, ale v tom, co je v Německu a ve Švýcarsku – v malých a středních suverénních, nezávislých, mnohokrát rodinných firmách, které padají a stojí na svém vlastním finálním výrobku, prodejném v opakované výrobě, pokud možno do celého světa. A je jedno, zda to budou tužky, brýle, nebo telefony, elektrárna, flexotiskové stroje, či traktory. Cokoli. Ale vždy to musí být finální výrobek, protože ten vám garantuje, že máte skutečnou konkurenci a jste nutně v přímém osobním kontaktu s uživatelem výrobku – zákazníkem. Jen tyto dvě zásady skutečné tržní ekonomiky vás udrží konkurenceschopnými.
MM: Ten, kdo výrobek prodá, si může stanovit jeho cenu a nebýt otrokem toho, za kolik od něj – jako od subdodavatele – někdo nakoupí.
L. Verner: Nemůžete vyrábět třeba brýle, protože bude poplatný zrovna tento design. Ty brýle se musejí prosadit nějakou vaší originalitou, třeba svou lehkostí, účelností, dobře sedět na nose, neotravat vás, nepadat z uší. Výrobce musí mít svůj vývoj, marketing, prodej a svou finální montáž, servis, ale nemusí vše vyrábět sám – to nejjednodušší a nejlevněji mu udělá subdodavatel. Ten lisuje na dvaceti padesáti lisech, dostává za to každý rok méně peněz, protože po něm chtějí, aby zvýšil produktivitu práce. Pokud ne, tak budou objednávat lisování v méně rozvinutých ekonomikách. Vlastník finálního výrobku ho nakonec prodá za tržní hodnotu. A ač výrobní cena brýlí může být 40 eur, prodá to za 140 eur. A tento rozdíl, to je ta přidaná hodnota lidského umu – protože to někdo musel vymyslet, někdo musel přijít na to, jak to vyrábět, z nějakých informací, které musel získat a zpracovat – a proto to nemohl být člověk od lisu, ale musel mít nějaké vzdělání a nějakou dovednost. Takováto přidaná hodnota míry lidského umu je cenotvorná.
MM: Jaká je pozice subdodavatele u nás?
L. Verner: Téměř všemi představiteli české hospodářské politiky posledních 25 let jsou společensky velmi vyzdvihováni. Z podnikatelského a ekonomického hlediska jsou však mnozí z nich nesvobodní, nesuverénní. Vyvstává otázka, zda někteří z nich jsou ještě vůbec podnikateli, neboť nevytvářejí žádnou přidanou hodnotu lidského umu pro finální výrobek. Když jsem si na Strojírenském veletrhu obešel subdodavatelské firmy a ptal jsem se jich, když tedy žijeme v době Průmyslu 4.0, co že budou inovovat, většinou odpovídali: budeme inovovat výrobní prostředky – koupíme nový lis, novou výrobní linku, budeme mít větší výtěžnost. A ten, pro koho vyrábějí, po nich bude chtít nižší cenu. Ale kde je ta cenotvorná přidaná hodnota lidského umu v jejich podnikání?! Hlavní přínos budou mít zahraniční dodavatelé finálních výrobků – lisů, výrobních linek – kteří podnikají v drtivé většině mimo českou subdodavatelskou ekonomiku. Na jejich nákup jistě včas vytvoříme dotační programy EU, financované po roce 2020 v plné výši již z našich daní, nebo podepíšeme mimo vědomí české společnosti desítky memorand na podporu zahraničních strategických partnerů, když pojem investičních pobídek je již neobhajitelný.
MM: Myslíte si, že české firmy se mohou dostat ze začarovaného subdodavatelského kruhu?
L. Verner: Příběh české firmy Soma a jí podobných českých firem je toho dokonalým a důvěryhodným důkazem. Dnes prodáváme do 56 zemí. A víte, co je na tom nejlepší? Tohle je situace každé německé malé nebo střední firmy. Když jim vypadne Rusko, dodají víc do Polska. A obrat malých a středních firem v Německu je 83 % německého HDP! Osmdesát tři procent! Siemens, koncern VW, Bosch, Mercedes, ... Všichni tito velikáni generují jen 17 % z HDP Německa! A tohle je u nás společenské a politické tabu. Je to i případ Somy, která šla 25 let zcela proti proudu a přineslo jí to prosperitu a především perspektivu.
MM: A proč je Německo na tom tak dobře?
L. Verner: Německo bylo po válce totálně poražené a rozbombardované, přesto se stalo průmyslovým lídrem Evropy už v 70. letech. Šlo cestou podnikání domácích německých malých a středních firem, a to vždy se svým finálním výrobkem! A to, o co je ve vyspělých ekonomikách nejmenší zájem – nejjednodušší a nejméně placenou práci – poslali nám. Za odměnu, že jsme hledali svého strategického partnera, nikoliv svůj vlastní finální výrobek, prodejný po celém dnes dostupném světovém trhu.
MM: Ale nejsme jen zastávkou na cestě za ještě levnější pracovní silou?
L. Verner: Nepochybně ano. Pokud přestaneme podporovat zahraniční firmy investičními pobídkami nebo nově podepsanými memorandy, jako je například Memorandum na podporu automobilového průmyslu v ČR, Memorandum pro firmu Foxcom, lithium a desítky dalších před veřejností utajovaných memorand, tak okamžitě přesunou výrobu do Bulharska, Rumunska, na Ukrajinu… Tam všude také hledají především strategického partnera.
MM: A na tohle jste upozorňoval naše špičky v závěru loňského roku?
L. Verner: Ano, tohle jsem prezentoval 5. prosince 2017 na Pražském hradě, kde bylo setkání lídrů českého exportu. Dovolil jsem si – protože se po volbách tvořila nová vláda – prezentovat k celospolečenské diskuzi dvě varianty Programového prohlášení vlády České republiky v sekci Ministerstvo průmyslu a obchodu. První varianta je pokračováním cesty posledních 25 let v ČR, a ta druhá popisuje změnu – recept Německa a Švýcarska na prosperitu.
Varianta první: Vláda bude i po 25 letech dále realizovat „východoevropský princip globalizace“, což nebylo nikdy nic jiného než „Najdi svého strategického partnera a buď dobrým subdodavatelem“. Nástrojem budou výše zmíněné investiční pobídky, resp. memoranda a dotační podpora nové mantře českých politiků a bohužel i mnoha ekonomů, totiž Průmyslu 4.0.
Výsledkem je už dnes „začarovaný kruh stagnace“. Budeme i nadále zemí tisíců levných subdodavatelů. Naši premiéři se budou i nadále chlubit, že naše země má nejnižší nezaměstnanost v celé Evropě! Podotýkám, že za komunismu měl práci každý a otroci také neměli nouzi o práci. Znamená to, že se opět blížíme do komunismu nebo do otroctví?
Další problém, který vidím, a je velmi důležitý, je už zmíněný hrubý národní produkt. Na vysokých ekonomických školách se mu, pokud vím, věnuje tak pět minut, ale přitom je to naprosto zásadní věc. Je to nejpřesvědčivější měřítko míry lidského umu v dané ekonomice, se kterou stojí a padá míra životní úrovně ve společnosti! Přitom si to nevymýšlím, většina z toho jsou mé osobní zkušenosti za 25 let podnikání – a dávají mi i logiku. S nízkou přidanou hodnotou lidského umu, nízkou mzdou, málo vzdělanou pracovní silou a s nabídkou nízce kvalifikovaných pracovních míst se k prosperitě nikdy nikdo ani nepřiblížil. Pro připomenutí. Za 25 let transformace českého průmyslu byla asi před půl rokem hranice chudoby v České republice na osobu 10 800 korun a průměrný důchod 11 300 korun. Rozdíl pouhých 500 korun! Oproti tomu HNP Německa je větší než HDP!
Naše firma má obrat 880 milionů korun, nákupy za 320 milionů a zaměstnáváme 215 lidí. Jedna ze státních pobídek pro Kvasiny hovoří o příslibu vytvoření 1 300 pracovních míst, a na to jsou vyčleněny dvě miliardy korun pro Škodu Auto Kvasiny ze státního rozpočtu. Nákupy za 320 milionů: samozřejmě, potřebujeme ložiska, motory, převodovky, pneumatické prvky, to vše nakupujeme. A všechno od zahraničních firem, protože se u nás a na východě žádný finál nedělá. Letošní plán máme 930 milionů obratu – a zaokrouhlíme ten nákup na 400 milionů, hned pochopíte proč. Když podělíme 400 milionů 25 000 korunami platů a dvanácti měsíci, tak dostanete číslo 1 300. Tím, že nakupujeme za tuto částku každoročně, při platu 25 tisíc dáváme pracovní příležitost 1 300 lidem. Jedna malá střední firma o dvou stech lidech s obratem jen 800 milionů ročně se svým finálním výrobkem zaměstná dalších 1 300 lidí! Bez pobídky dvě miliardy korun!
A přesně to je varianta druhá: Ten recept Západu je jednoduchý. Oni aplikovali zcela jinou definici globalizace: „Najdi svůj strategický program se svým vlastním finálním výrobkem prodejným po celém světě“. A za odměnu těm, kteří hledali strategického partnera, tak tomu pošleme tu nejjednodušší, nejméně placenou práci.
Výsledkem je „perspektivní kruh prosperity“ v zemi tisíců malých a středních podnikatelů dominantně se svým vlastním finálním výrobkem. Viz obrázky. A nástroj je po staletí stále stejný: „Řemeslník se má vždy lépe než nádeník.“
MM: Jak vidíte úroveň našeho školství?
L. Verner: Problém kupodivu nezačal ve školství, jak se celá politická garnitura chybně domnívá, to je důsledek zcela chybného vývoje v průmyslu, bohužel v posledních 25 letech! Neustále se dělají analýzy, ale ta společnost je nemocná. Takže je třeba stanovit diagnózu. Celoplošná krize ve školství vznikla tím, že ve firmách brutálně ubývá pracovních příležitostí pro české občany s poptávkou a potřebou vyšší míry lidského umu v daném řemesle, dané profesi. Odhadem 80 % firem jsou lisovny, obrobny a montovny, ve kterých při práci u lisu nebo u linky vzdělání nepotřebujete a zahraniční firmy většinou u nás nemohou vysokoškolákům nabídnout odpovídající práci v profesích jako vývoj, supervizorská projekce a konstrukce, vývojová technologie, supervizorský marketing, prodej ani servis. Poslední výjimky skončily na území ČR v zahraničních firmách bankovní a finanční krizí v roce 2009. Vše je víceméně zcela logické, neboť na území ČR je přeukrutně málo firem s vlastními finálními výrobky s vyšší mírou lidského umu, které takovéto pracovníky v daných profesích s nejvyšší kvalifikaci – teorie i praxe – existenčně potřebují.
A tedy paradoxně – i kdybychom dnes nějakým zázrakem získali špičkové kapacity profesorských sborů do škol –, teprve za čtyři roky u průmyslováků a po deseti letech u vysokoškoláků bychom zde měli špičkové, velmi dobře vzdělané lidi. Co by se však stalo? Zjistilo by se, že pro ně v České republice – pokud se ale zcela zásadně nezmění struktura domácího průmyslu – není dostatek odpovídajících pracovních pozic.
Dnes není problém s nedostatkem pracovních sil. Dnes je problém, že není pracovní síla pro méně kvalifikovanou práci. Nikdo rozumný nechce skončit u lisu, na montážní lince. Vyděláte si tam nejméně, ničíte si zdraví, a pokud si něco vyděláte, pak je to za dvanáctky, přesčasy, soboty a neděle. Takže příčina není ve školství, školství je důsledek. A pokud neodstraním příčinu, důsledek se nezmění.
V devadesátých letech skončila třetí světová ekonomická válka, což byl ekonomický boj mezi Západem a Východem. A Východ tuhle bitvu totálně prohrál. Západ vyhrál a my jsme na jeho území. A na „dobytém“ území vždy šéfuje a velí vítěz. Teď to není o padlých, ale o lidském umu. Jedna vyspělejší společnost překonala jinou, méně vyspělou, a na společném území začala dominovat. Vezměte si historii Řecka, Římu, čínské dynastie. A my jsme „poražení“ a dostali jsme práci, abychom neměli hlad. Pokud ale chceme dojít k vyššímu stupni civilizace, vyšší životní úrovni, musíme přemýšlet, jak a čím se tam dostaneme. Ještě větším počtem subdodavatelů nabízejících tu nejméně kvalifikovanou práci za nejnižší možný plat to asi nebude…
MM: Vraťme se k Somě. Říkal jste, že finanční a bankovní krize v letech 2008–2009 byla pro vás dar.
L. Verner: Ano, to byl dar přímo od pánaboha. Řeknete si, Verner se zbláznil! Ani omylem. Ve firmě Ritter v Ústí nad Orlicí propustili v té době lidi ze servisu. Protože i ve Švýcarsku byla krize. Ale přece nebudou propouštět svoje lidi. Ve firmě DST – Grafitek v Dobrušce propustili obchodníky, protože je dva roky předtím koupila německá firma. Zavřeli vývojové oddělení. Doma musíme zaměstnat svoje odborníky, s jejichž prací stojí a padá naše konkurenceschopnost. A ti lidé všichni jsou tady v okolí a v dosahu, takže jsme získali spoustu kvalifikovaných lidí. Proto! A kdokoliv tvrdí něco jiného, tak nemluví pravdu nebo neví o čem se mluví!
MM: A jak je to u vás s generační výměnou?
L. Verner: Jsme rodinná firma a druhá generace je aktivní. Dcera je komerční ředitelka pro prodej, servis, marketing. Syn pracuje ve vývojové projekci v technickém vývoji a zeť pracuje v nákupu. Vše má svou kontinuitu a já vůbec nemusím řešit, co bude po mně.
A jak ředitel Verner vidí vývoj firem jemu podobných do budoucna? Doufá, že se dočkáme období, které přinese potřebnou změnu. Dříve či později, ale ne dříve, než přijde další krize, která bude hlubší než bankovní. Až tehdy se podle něj v plné nahotě odhalí a začne se otevřeně mluvit o podstatě toho, o čem byl tento článek. A tyto firmy, prostřednictvím kterých vede jediná cesta k prosperitě, stoupnou na ceně. V tom momentě, kdy se to stane před publikem celé republiky, tak více mladých lidí už na univerzitách nebude mít ambici nastoupit třeba u Philipsu, u Siemensu, nebo jít dělat konstruktéra „druhé kategorie“ do Německa. Tyto chytré lidé, kteří tady geneticky jsou a pořád budou, začnou jako magnet přitahovat firmy, které tady, v Čechách, v té době stále ještě budou. A Ing. Verner pevně věří, že i Soma.
Souběžně s tím se teprve tehdy začne pravdivě hodnotit historie transformace českého hospodářství po roce 1990 a její důsledky na stav průmyslu a podle Ladislava Vernera to nebudou lichotivá hodnocení.
MM: Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v profesním i osobním životě.
Ing. Milan Loucký
milan.loucky@gmail.com