Od polorozpadlého pivovaru ke kultovní značce

Když v roce 1991 vydražil Stanislav Bernard se svými společníky pivovar v Humpolci, mnozí si klepali na čelo. Polorozpadlý pivovar, který „byl po své smrti“, pořídil se svými společníky Rudolfem Smejkalem a Josefem Vávrou v malé privatizaci za více než pětinásobek jeho účetní hodnoty, která byla devět a půl milionů. Všichni tři si na něj půjčili od banky na tehdy běžný desetiprocentní úrok. Avšak myšlenka vyrábět kvalitní české pivo byla silnější než úvahy nad nekřesťanskými úroky, a tak Stanislav Bernard, narozený v Háji ve Slezsku u Opavy, získal třetinu pivovaru, vzdáleného od jeho bydliště 300 kilometrů. To ale v tu dobu neřešil.

MM: Ví se, že Josef Vávra byl pivovarník, ale čím se živil Ing. Stanislav Bernard před revolucí?

S. Bernard: Vystudoval jsem silnoproudou techniku na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině a před revolucí dělal v technických profesích. Pracoval jsem v armaturce Sigma Dolní Benešov jako elektro konstruktér a na investicích, pořizoval jsem technologické celky a stroje pro fabriku. Pak jsem pracoval v Prioru Ostrava jako vedoucí technického provozu. Nato jsem přešel do Textilu Ostrava, který měl sice hodně prodejen, ale nebyly peníze na jejich provoz…

MM: A po revoluci?

S. Bernard: Po revoluci jsem byl osloven, abych šel dělat místopředsedu na Okresní národní výbor do Opavy. Měl jsem z toho respekt, říkal jsem si, to bude komunistické hnízdo, ale bylo po revoluci, práce v Textilu už nedávala jakýkoli smysl. Řekl jsem si, že to zkusím, na úřad jsem nastoupil a vydržel tam až do října 1991, kdy jsme vydražili pivovar.

MM: Kde se ve vás vzal podnikatelský duch, že jste do toho šel tak střemhlav?

S. Bernard: To se mě neptejte, to já nevím. (Smích)

MM: Hnutí mysli nebo vize?

S. Bernard: Ne, ne. Já si myslím, že úplně jednoduše – každý člověk má svůj nezaměnitelný talent. I vlohy k něčemu, co mu jde. Něco, co mu dělá radost a jde mu to lehce. A pokud se lidé dokážou oprostit od rivality a řevnivosti, a od toho, kdo má větší ego, a začnou spolupracovat, tak právě díky té pestrosti talentů z toho jdou vytvořit skutečně krásné věci. A já jsem, vlastně až do sametové revoluce, netušil, že takový talent v sobě mám.

MM: Měl jste před koupí pivovaru nějaké obavy?

S. Bernard: Ano, měl, ale až když jsme se rozhodovali, že půjdeme do dražby. Nicméně jsem cítil, že v sobě mám chuť něco organizovat, měl jsem poměrně hodně nápadů, a pokud jsem nějakou věc organizoval, tak to lidem vždy dávalo smysl. Chápali, proč to dělám. Ale nebylo to vědomé. To všechno se pak zhmotnilo, až když jsme pak skočili do vody a plavali jsme.

MM: Ale stejně, nějaký impulz tam musel být, že jste do toho šel…

S. Bernard: Vlastně ano. Možná se to nějak spojilo. Můj táta byl výborný učitel matematiky, pálilo mu to a měl dar srozumitelně vysvětlovat i složité věci. Byl nezištný a měl velké srdce. Můj strýc Jenda Vaněk byl podnikavý v tom nejlepším slova smyslu. Měl v sobě velký talent a spoustu energie – takové té dobré, teplé, pozitivní. A jeho nevlastní bratr, Tonda, měl stolárnu – do komunistického puče. Pak mu ji komunisti sebrali, a on tam mohl dělat vedoucího…

A proč to takto spojuji? Ta stolárna byla v místě, kde strejda Jenda bydlel. A jak to chodilo, už nemohl být šéfem, komunisti to nesnesli, takže tam dělal řadového stolaře. Chodili jsme si tam jako kluci ohýbat hokejky nebo je spravovat. Na nové nebylo. A už v raném dětství jsem cítil, že vlastně tomu poslednímu řadovému stolaři, Tondovi, na stolárně opravdu moc záleželo. Když tam někdo neuklidil nářadí nebo je nenabrousil, nebo nezametl, tak mu to vadilo. A já už tehdy vnímal tu jeho nesmírnou poctivost, která tam byla prostě cítit. Tam jsem pochopil, že když někdo něco dělá skutečně s chutí a má k tomu blízko, tak do toho dává i kus svého srdce. A z toho pak vznikají i krásné věci. Tady možná byl ten nějaký skrytý podvědomý impulz.

MM: Prošel jste si obdobím „výhodných“ úvěrů 10 i 20 procent za Klause. Přestavovali jste pivovar za běhu?

S. Bernard: Přestavovali jsme všechno za plného provozu, protože kdybychom to – byť jen na chvilku – zavřeli, tak okamžitě zkrachujeme. Neměli jsme peníze, půjčili jsme si 45 milionů a sedm milionů na zásoby, celkem 52 milionů za 10 procent. Ale koukejte na to takhle: najednou máte pivovárek, totální ruinu, ve které původně pracovalo na čtyřicet lidí. Když jsme ho vydražili, původní majitel, Jihočeské pivovary České Budějovice, těm 40 lidem dal výpověď. Z těch původních 40 lidí jsme nabídli práci 20 a doplnili to 10 novými, vesměs z rodiny Pepy Vávry a třetího tehdejšího společníka, Rudy Šmejkala. Takže jsme začínali se 30 lidmi.

Kdybychom to zavřeli a jen rekonstruovali, tak bychom neměli na výplaty. Pivovar před uvařením první várky piva, ještě před Vánocemi, jsme celý vyčistili, sanovali, včetně výrobních zařízení. Trvalo to tři týdny a pak už jsme vařili své pivo a všechny další rekonstrukce až dodnes, se dějí za provozu. Teď se třeba aktuálně provádí instalace větší trafostanice.

MM: Řekněte mi, pane Bernarde, to pivo, které jste poprvé uvařili, do něj jste už vložili kus svého já?

S. Bernard: Zásoby, co tady zbyly ve sklepě, jsme museli zlikvidovat, byly totálně neprodejné. A začali jsme vařit svoje pivo, dle své receptury. Vedli jsme dlouhé diskuze o tom, jaké pivo chceme, jaké chuti, jakého charakteru, a shodli jsme se na tom, že nechceme vařit sladká piva, jaká jsou běžná v Jižních Čechách, ale spíš chceme tradiční hořký český ležák. Ale ta hořkost musí být obalena chuťovou plností, zbytkovým extraktem. Pivo tedy není úplně hluboce prokvašené. Při kvašení v něm zůstává část zbytkového extraktu, který je získaný ze sladu, a tím pádem tu jsou dva chuťové parametry. Hořkost a plnost. Pokud byste totiž měl jen hořké hluboce prokvašené pivo, tak byste získal vysoký obsah alkoholu – ale neměl byste plnost, protože zbytkový extrakt by prokvasil na alkohol. Hořkost by moc vyčnívala, byla by taková až nepříjemná, ostrá. Když máte hořkost a zůstane i zbytkový extrakt, tvořící chuťovou plnost, tak ta plnost tu hořkost chuťově obalí a zjemní, zahladí. A to je vlastně jednoduchý popis charakteru našeho piva.

Naše pivo je chuťově výrazné a dá se snadno poznat mezi jinými, harmonie mezi hořkostí a plností je velmi důležitá. A díky výrazné chuti je naše pivo právě zajímavé. Občas se nám stávalo, že jsme pivo dali na ochutnání do hospody a napoprvé lidé říkali, hm, to pivo je nějaké moc hořké, ale pak jsme dostávali zprávy, no jo, oni to poprvé ochutnali a řekli, je to hořké, ale po dalším napití už jim chutnalo. V samotných začátcích to fungovalo tak, že jsme hospody získávali hodně snadno.

MM: Snadno?!

S. Bernard: Ano, snadno. Ze začátku, hovořím o období od února 1992, kdy jsme začali, až do roku 1994. Tehdy jsme získávali trh jen tím, že jsme naše pivo nabídli, hospodští ho vyzkoušeli, řekli, jo, to pivo je dobré, lidem to chutná, my ho bereme. Jenže někdy kolem roku 1994 začaly větší pivovary uplácet hospodské penězi, a tím se spontánní růst trhu zastavil. A začala obrovská bitva, jak se na trhu udržet. Protože my jsme peníze neměli a nechtěli jsme je ani dávat, považovali jsme to za formu úplatku.

MM: Jak jste říkal, vaše pivo je hořké, ale chuťově výrazné. Já jsem se k němu ještě – abych se přiznal – „nepropil“.

S. Bernard: Je to tak, někomu chutná hned, někdo si k němu hledá delší cestu. Ono to celé trvalo řadu let a kvůli úplatkům do hospod to bylo velmi složité, byla to bitva o přežití, ale vezměte si i toto. Máte maličký pivovar, maličkou značku, navíc z minulosti pokaženou – a humpolecké pivo ji opravdu mělo pokaženou. Trvá léta, než lidé vstřebají, že podnikání myslíte vážně, že to neděláte jen pro krátkodobý efekt, že nejde o rychle vydělané peníze. Že jde o budování značky, něco, čemu chcete dát svůj otisk a vytvořit pojem. A dokud to nebylo pokřivené penězi, tedy do roku 1994, tak prodej skvěle fungoval. Věděli jsme, že máme dobré pivo, ale kvůli úplatkům a různým slevám od velkých pivovarů začala cenová válka. Velké pivovary se probudily, ze začátku totiž jely jak zaoceánské parníky setrvačností, jak byly z doby před revolucí zvyklé, že jim lidé pivo trhají z rukou, protože neexistoval trh. Trvalo jim tedy několik let, než se probudily. Velké pivovary koupili různí zahraniční majitelé a ti nasadili nový marketing, reklamu, ale také úplatky do hospod. Prostě – měli své know-how jak ovládnout a převálcovat trh.

MM: Stanislav Bernard a malé pivovary. Bez vás by jich tu dnes tolik nebylo…

S. Bernard: Důležitý moment nastal v roce 1993, kdy jsem se potkal s jednatelem Německého svazu nezávislých středních pivovarů. Měli v Německu kolem tisíce pivovarů, a on mi vysvětlil, že u nich mají tyto malé pivovary od 0 do 200 tisíc hektolitrů výstavu za rok odstupňovanou spotřební daň. A ta úspora na spotřební dani fungovala v Německu i v dalších pěti zemích západní Evropy jako takový polštář, aby malé pivovary přežily. Protože mají mnohem větší výrobní náklady než pivní kolosy. A tak jsem se tím inspiroval a řekl si: Fajn, to by bylo dobré prosadit i tady. Založil jsem v Humpolci a nechal registrovat Český svaz malých nezávislých pivovarů. Pokud bych totiž jednal sám, ničeho nedosáhnu. Když jsem měl za sebou Svaz, od roku 1993 jsem začal jezdit do Prahy a lobovat za podobný princip. Byla to doba, kdy premiér Klaus razil tvrdý kapitalismus a byl proti jakýmkoli výjimkám, prý zničí a pokazí daňový systém. Ale já jsem nejprve jednal s ministry, se šéfem antimonopolního úřadu, paradoxně tehdejší ministr financí, Ivan Kočárník, pochopil, o co nám jde. A říkal, že mu to dává smysl. Ta úspora na spotřební dani totiž představovala nějakých sto milionů korun za celý obor. Což je ve státním rozpočtu kapka v moři.

A já jsem tehdy přivezl Němce, Rolanda de Meitnera, zašli jsme za Kočárníkem, vysvětlili jsme mu to, a on viděl, že to v západní Evropě funguje – a říká, jo, já bych si to dokázal představit. A řekl to v nějakém rozhovoru. Všichni se na něj slítli, jak dravci: A proč zachovat minipivovary? Pro turistický ruch, pivovary v malých městečkách, folklor, pracovní místa – nejen koncentrace, ale podpora drobného podnikání, jinými slovy bylo toho hodně – a novináři nakonec udělali z Kočárníka folkloristu.

Tehdy jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Musel jsem se domluvit s poslanci, kteří podali návrh na Zákon o spotřební dani, podařilo se jim ho i prosadit a schválili ho v prosinci 1994. Takže to byly skoro dva roky ježdění do Prahy, lobování v tom dobrém slova smyslu. Od 1. července 1995 vstoupil Zákon o spotřební dani v platnost.
MM: Jste na to pyšný?

S. Bernard: Nejde o moji pýchu, ale o to – a na to jsem hrdý – v té době bylo minipivovarů několik a dnes jich je kolem 450, možná i víc. A jejich počet stále roste, takže došlo k renezanci minipivovarů v Česku, tedy i druhů a chutí piva. Takový počet minipivovarů tady byl naposledy v první republice. Pak to šlo dolů – válka, komunisti –, a po sametové revoluci tady zbylo na 72 pivovarů, a ten počet dále klesal třeba i kvůli špatné rozvaze jejich majitelů. V době, kdy vstoupil v platnost Zákon o spotřební dani, těch pivovarů zbylo 45. A pokud by nezačal platit, tak by tu podle mého odhadu těch průmyslových pivovarů zbylo 10, maximálně 20. A vařilo by se tady vesele unifikované pivo jako v těch zemích, kde kralují nadnárodní značky. Prosazení tohoto zákona spolu s ostatními kroky způsobilo renesanci malých pivovarů. Spotřební daň v ziskovosti minipivovarů činí pět šest procent, což vůbec není málo. A tak jsme se vrátili na první místo ve světě v počtu pivovarů na počet obyvatel. Tím, že jsem se v tom angažoval a bylo to hodně medializováno, a protože naše pivo nese moje jméno, výsledkem toho bylo prohloubení znalosti značky Bernard, takže všechno mé snažení mělo i synergický efekt.

MM: Co je dnes vaším hlavním cílem?

S. Bernard: Především chceme vybudovat kultovní značku. Takové se vyznačují tím, že mají svůj nezaměnitelný příběh. A když se podíváte na ten náš, kdy jsme šli do dražby bez koruny, koupili téměř mrtvý pivovar, začínali na minus 52 milionech, k tomu jsem se přestěhoval 300 kilometrů z Háje ve Slezsku sem do Humpolce, tak ten příběh je výrazný. Přes 10 let jsme žili na hraně přežití. Dnes jsme úspěšní.

MM: A jak se kultovní značka dělá?

S. Bernard: Jdeme na to tak, že neděláme reklamu pouze s pomocí agentur. Ano, objednáme si návrhy a s těmi pak pracujeme – a když je to dobré, použijeme to, ale 90 % našich reklam vychází z reálného života. Příkladem budiž dlouhá kampaň Svět se zbláznil, držte se… Svět totiž přináší absurdní a paradoxní situace, které nějakou dobu hýbou společností. A lidé cítí, že poukazujeme na tyto situace a nesmysly. A když vypíchnete určitý moment a dáte do spojení s naším sloganem Svět se zbláznil, držte se…, tak z toho vyplyne podtext. Držte se… obecně. Držte se… spolu. Držte se… dobrého piva. Pod tím lze nalézt více významů. A když k tomu přidáte vtipný vizuál nějaké konkrétní situace, tak to s lidmi obrovsky rezonuje. Lidé cítí, že to není reklama pro reklamu, ale že tím vyjadřujete nějaký svůj názor, postoj, myšlenku.

MM: Ale pak jste tuto kampaň ukončili.

S. Bernard: Došlo nám, že tato kampaň právě tím, jak rezonuje s dobou, se stále více blížila k negativním politickým tématům. A proto jsme přišli s novou. Pivo jako šperk. To je podprahová kampaň, která ukazuje, že pivo nemusí být jen mokrá sklenice nebo džbánek a chlapi v montérkách, ale že to může být něco, co zdobí, co je krásné, nadčasové. A v různých obměnách tuto kampaň používáme dodnes. Při budování značky to, co komunikujeme, není koupené, ale z valné části to jde z nás.
MM: V současné době je Bernard, a. s., rozdělen z 50 % na belgického společníka, Duvel Moortgat, a po 25 % máte vy s Josefem Vávrou. Nesvazuje vám to při rozhodováních ruce, že je to „padesát na padesát“, a není vlastně majoritní vlastník oproti vám dvěma?

S. Bernard: První roky akcionáři z Duvelu potřebovali vědět, jak to děláme, a jezdili k nám každé dva měsíce, pak se to protáhlo na půl roku, rok. Časem pochopili, že to chceme dělat po svém a že není třeba do toho zasahovat, že pivnímu trhu rozumíme. Dnes je to tak, že naše vztahy jsou nadstandardní, více než partnerské, spíše bych rovnou řekl, že přátelské. Vzájemně se uznáváme, Duvel má po celém světě síť pivovarů, a já vím z Belgie, protože tam naši lidé jezdí na porady či stáže, že si v Duvelu váží našich výsledků. Zrovna včera mi přišel e-mail od ředitele pro zahraničí s poděkováním za říjnové výsledky. Je to pro nás ocenění. I to, že si váží našeho meziročního růstu o 19 %. Ten model funguje perfektně, oni se nám do toho nevměšují a my si to děláme tak, jak jsme to dělali před jejich vstupem. Snažíme se chytře. A už vůbec nám neradí, jak máme vařit pivo. Naopak, vzájemně se inspirujeme. A když se jednou za rok setkáme, tak si spíše vyměňujeme zkušenosti, co funguje a co ne, ve světě a u nás… Ti lidé jsou korektní a féroví.

MM: Oblibuji si vaše svrchně kvašené pivo Bohemian Ale, které v Londýně získalo první cenu. Inspirovali vás k jeho tvorbě vaši kolegové z Belgie?

S. Bernard: Ano, přiznávám, že jsme se inspirovali z Belgie. Jak si měníme zkušenosti, tak jsme věděli, že piva Ale a Ipa ve světě frčí. A řekli jsme si, tady to tak není, ale trh se mění, pojďme to zkusit. Ani tady nebudou věčně jen ležáky, desítka, jedenáctka, dvanáctka. A není to o nějakém sprintu, že by všichni honem najednou měli mít tato piva v nabídce, chce to svůj čas. Děláme Ale od roku 2014, v roce 2015 jsme vyhráli v Londýně – a nejen tam –, Bohemian Ale má po světě ocenění hodně. Vidíme, že si to pivo pomalu získává své příznivce. Já jsem s tím spokojen.

MM: A kterého piva se u Bernarda vaří nevíce?

S. Bernard: Desítka tvoří přes 30 %, největší podíl má však ležák jedenáctka, pak je hned dvanáctka. Dohromady připravujeme 15 druhů piv. Z toho jsou čtyři nealkoholická S čistou hlavou, z toho dvě ovocná. Pak jsou tu černá, jantarová piva, máme černou Lavinu, Ale, Ipa, testujeme pšeničné pivo, máme piva filtrovaná, ale i nefiltrovaná. Kvasnicová v lahvích jsou zajímavá tím, že do nich přidáváme čerstvé kvasnice, aby pivo ještě sekundárně dokvášelo. Dodáváme pivo v lahvích i sudech. A co je skvělé, je náš 60% podíl sudového piva – na trhu je to úplně opačně, v průměru se na něj dodává 33 % v sudech. To je důležité pro ekonomiku. Vaříme i bezlepkové pivo, stále hledáme nové možnosti.

MM: Odstartovali jste i vlastní hospody…

S. Bernard: Používáme franšízingový koncept Bernard Pubů a Bernard Barů, kdy poskytujeme frenšízantům veškeré know-how. V Praze je šest Pubů, jeden je ve Zlíně a Bernard Bar je v Olomouci. Hledáme další místa a byli bychom rádi v každém větším městě u nás i na Slovensku. Letos rosteme na stagnujícím trhu o 19 %, ale není kam spěchat. Základem naší nabídky je kvalita a tu chceme držet. Navíc se musí přizpůsobit kapacita výroby. Naším cílem není růst za každou cenu, ani zisk, cílem je spokojený zákazník, maximální možná kvalita a vybudování kultovní značky, která baví lidi. Jsem pyšný na to, že se nám to daří.

MM: A plánujete používat i pivní tanky?

S. Bernard: Ne. Osobně proti tomu způsobu distribuce k zákazníkovi nic nemám, ale u piva platí, že čím méně zásahů při operacích s ním, tím lépe. Jeho kvalita jde pak dolů. My nejsme tak velký pivovar, abychom měli flotilu cisteren k zavážení piva do tanků. Připravujeme ale zde v pivovaře výstavbu návštěvního centra, a v něm bude pivo v tanku jako součást pivovaru – a zde mi to přijde, že to vizuálně podtrhne kvalitu.

MM: České pivo a europivo. Co dělá české pivo Českým pivem?

S. Bernard: Jsou to české suroviny, slad a chmel, poloraný červeňák, který je nejaromatičtější druh chmele na světě, je to způsob vaření dvourmutový či třírmutový a tak dále. České pivo se vyznačuje hořkostí a plnou chutí, bývá tmavší a nemívá tolik kysličníku. Není tak hluboce prokvašené, takže je náročnější na suroviny, protože se nenechává vykvasit vše kvůli nárůstu objemu alkoholu tak, jak je tomu u zahraničních piv. Ale výsledek toho je velmi zásadní – takové pivo je pitelné. Tím myslím, že vybízí k dalšímu napití.

MM: U vás jsou lidé spolupracovníky, a ne lidskými zdroji, máte na to dokonce pentagram…

S. Bernard: Lidé jsou to nejdůležitější, co ve firmě máme. Co je vlastně smyslem? Generovat zisky? Ano, proč ne? Ale to není náš primární cíl. Cílem je značka, kvalita, vztahy. A paradoxně díky tomu rosteme a máme zisk. Když chcete dělat kvalitní produkt, v našem případě to nejkvalitnější možné pivo, tak jak se k tomu dostanete? Tím, že budete mít všechno automatizované nebo že nad lidmi budete stát a křičet na ně? Ti lidé pak budou otrávení a nebude je to bavit. Vás to bude stát milion energie, totálně vás to vyčerpá a stejně to nebude trvalé. Proto jsou lidé tak důležití. Ten pentagram, který jste zmínil, si vymysleli oni. Vymyšlení firemních hodnot zabralo rok a půl, ale stálo to za to. Když jsou lidé spokojení a nejsou ve stresu, dělají práci, která jim dává smysl, můžou být hrdí na to, že pivo je obdivované a uznávané, a tak to dělají ze srdce. A když něco děláte ze srdce, tak to děláte úplně jinak, než když to děláte jen proto, abyste se uživil. Nálada a společná energie, která tu panuje, je pozitivní – lidé to dělají rádi, což se nakonec pozná i na tom pivu.

MM: A co bude dál?

S. Bernard: Jsme akciová společnost. A co dál, se ukáže. Protože nemůžete úplně všechno naplánovat dopředu. Život je mnohem pestřejší. Máme jasný směr – kvalita, značka, vztahy –, ten se nemění, ten zůstává. A co se bude dít dál? Musí se to dál vyvíjet. Víte co, já si myslím, že základní omyl spousty lidí je, že si myslí, že na světě budou do nekonečna. A to není pravda. A když budete odcházet, tak si nevezmete vlastně vůbec nic. Ani tužku. Je třeba to brát takto, a aby to dávalo smysl a aby to mohlo být dlouhodobě trvanlivé nebo životaschopné, k tomu potřebujete mít v pořádku vztahy. Pak si toho lidé váží a mají tendenci to trvale opečovávat, hájit, být součástí toho procesu, hlídat si to, aby to nezačalo degenerovat.

Náš pentagram tvoří hodnoty. Máme ho už 10 let, a když vznikal, měli jsme 100 lidí, dneska jich máme 200. Těch dalších 100 bylo vybráno primárně podle těch pěti slov, hodnot. To je velmi důležité. Nevezmeme člověka, který by byl odborně skvělý, ale lidsky špatný ve smyslu dělá pomluvy, podrazy, protože to pak začne ubírat energii a rozkládat firmu.

A co dál se ukáže. Když odsud odejdeme – a nikdo neví, jestli to bude za 30 let, nebo zítra – nevezmeme si nic. Zůstane tady po nás jen to, co lidé budou cítit. A já mám rád jeden pohled, jeden moment. Nejsme majitelé, jsme správci. My to tady máme spravovat nejlépe tak, jak to jen jde. A předat to dalším v tom nejlepším možném stavu. Nepoškozovat okolí. I to je také důvod, proč nebudeme používat plasty a hliník.

MM: Děkuji vám za rozhovor.

Celý příběh Rodinného pivovaru Bernard začíná dne 26. října 1991 tím, že v malé privatizaci vydražili pánové Stanislav Bernard, Rudolf Šmejkal a Josef Vávra zkrachovalý humpolecký pivovar. Tím se začal plnit jejich sen o vlastním pivovaru, ve kterém budou vařit poctivé české pivo. Pivovar získali za pětinásobek účetní hodnoty a nenašli jste v něm místo, kde by nebylo třeba investovat, protože pivovar byl – jak dnešní spolupodílníci, Stanislav Bernard a Josef Vávra, říkají – po smrti.
Protože si nemohli dovolit přerušit výrobu, během ní prováděli opravy a z pivovaru dokázali udělat během let jeden z klenotů českého pivovarnictví. Ta cesta nebyla vůbec snadná a dnes se pivovar může pochlubit nabídkou 15 druhů piv, která se zde vaří.

Stanislav Bernard se v rozhovoru rozpovídal na téma hodnot, které pivovar ctí, i o tom, že prioritou jsou kvalita a dobré pivo, dobré vztahy mezi lidmi nad neustálým zvyšováním zisku a růstu. Vše chce svůj čas, a díky přístupu spolumajitelů a jejich dobrým nápadům se z Rodinného pivovaru Bernard stává kultovní značka.

Když se spolumajitelé ohlédnou za 27 lety, vidí za sebou pořádný kus práce. Výstav piva v nově rekonstruovaných prostorách původního pivovaru neustále roste a s množstvím nabídky stoupá i počet lidí, kteří si na Bernardovi (pivu) pochutnávají. Jedni hned, ti druzí třeba až po několikátém ochutnání. Celý příběh ale není jen o pivovaru, je to příběh o tom, jak malé pivovary mohly díky Stanislavu Bernardovi dostat šanci konkurovat zavedeným značkám, o kvalitním českém pivu, které stále mohutně překonává tak zvané europivo.

Je to i o lidech, kteří zde pracují. Ti vtiskli hodnoty společnosti do pěti slov, které najdete na průčelí jedné z pivovarských budov (na snímku), a určují, o co tady jde: otevřenost, důvěra, spolupráce, odpovědnost a pozitivita.

A taky o dobré pivo. I když cesta k němu trvá některým lidem déle. Možná je to tím, že tohle pivo kromě nahořklé, ale plné chuti, má i duši.

Ing. Milan Loucký

roman.dvorak@mmspektrum.com