Více propojujme vysoké školy s praxí

V různých oborech lidské činnosti existuje řada osobností, které se svým celoživotním zájmem a prací mimořádně zasloužily o rozvoj daného oboru. Mezi obory, které významně přispěly od poloviny 50. let minulého století k rozvoji a modernizaci strojírenství, bezesporu patří hydraulické a pneumatické mechanismy. A právě tomuto oboru a jeho rozvoji se téměř 60 let věnuje jeho čelný představitel prof. Ing. Jaroslav Kopáček, CSc.

Zeptali jsme se pana profesora Kopáčka na jeho dojmy z udělené ceny. Na otázku, čím je pro něj osobně udělení Zlaté medaile za celoživotní tvůrčí technickou práci na letošním MSV v Brně, nám pan prof. Ing. Jaroslav Kopáček, CSc., skromně odpověděl: „Čím může být pro celoživotního pracovníka s mnohočetnou aktivitou v oboru než vysokým a čestným uznáním na tak vysoké úrovni, jakým je bezesporu Zlatá medaile MSV Brno. Proto jsem za ni vděčný a děkuji.“

Jako rodilý Ostravák po učednických letech v Ústředních dílnách OKD Ostrava nastoupil v roce 1948 studium na Střední průmyslové škole strojnické v 0stravě-Vítkovicích, kterou ukončil maturitou v roce 1952. Často se vyjadřoval, že toto studium, v té době mimořádně náročné a kvalitní, vytvořilo dobrý základ a předpoklady pro následné studium na Fakultě báňského strojírenství Vysoké školy báňské v Ostravě, oboru Strojní zařízení dolů a hutí, které absolvoval v roce 1957.

MM: Jak jste se, pane profesore, vůbec dostal k celoživotnímu tématu hydraulika a hydraulické pohony?

Prof. Kopáček: Studoval jsem na Fakultě báňského strojírenství Vysoké školy báňské v Ostravě v letech 1952–1957, obor Hornické stroje a mechanizace, a ve třetím ročníku jsme měli předmět Pneumatické a hydraulické motory. Tento předmět odpovídal tehdejšímu trendu v konstrukci moderních dobývacích a nakládacích strojů v dolech. Byl velmi „pokrokově“ vyučován, ale nebyla k němu žádná odpovídající literatura, jen prospektové podklady zahraničních firem. Výpočtová cvičení z tohoto předmětu mne přivedla k hlubšímu zájmu o tento moderní konstrukční trend v pohonech strojů, navštěvoval jsem řadu dolů, kde byly ve strojích tyto pohony realizovány. Moje diplomová práce byla tohoto zaměření a výsledkem soustředěného zájmu bylo napsání knihy Hydraulické pohony hornických strojů, která vyšla u nás v roce 1961, a pak i v Německu v překladu v roce 1964.

Po absolvování pracoval na „umístěnku“ jako asistent na Katedře hornických strojů, a to mu umožnilo seznámit se s problematikou hydraulických a pneumatických pohonů, neboť se podílel na výuce předmětu Pneumatické a hydraulické pohony. Zájem a potřeba nabytí praktických zkušeností ho přivádly roku 1959 do Vrchlabí, kde nastoupil do tehdy vytvořeného výzkumně vývojového střediska hydraulických elementů v podniku TOS jako vedoucí konstrukční skupiny. Zde, ve výjimečném tvůrčím prostředí, získal zkušenosti v konstrukci, výrobě i zkušebnictví hydraulických prvků. Po téměř třech letech této vynikající praxe se vrací do Ostravy na Fakultu báňského strojnictví VŠB, kde v rámci katedry energetiky zakládá a vede výuku hydraulických pohonů. V roce 1964 se pak stal spoluzakladatelem katedry hydromechaniky a hydraulických zařízení a vedoucím ústavu hydraulických pohonů. To mu umožnilo intenzivně rozvíjet obor hydrauliky, který rozšířil i o pneumatiku, a pustil se do koncepčně promyšleného budování výukových a výzkumných laboratoří, vybavených s vydatnou pomocí bývalého pracoviště ve Vrchlabí moderním měřicím a zkušebním zařízením. Výsledkem výzkumné činnosti v této laboratoři byly práce v oblasti dynamiky vícemotorového hydraulického pohonu, které se staly základem jeho kandidátské dizertační práce, obhájené v roce 1967, a získání titulu CSc. Po rozpracování do praktické aplikace na pohony důlních dopravníků následovala úspěšná docentská habilitace na Strojní fakultě SVŠT v Bratislavě v roce 1968 a získání titulu docent oboru hydraulické stroje a zařízení.

Z tohoto období je potřeba zmínit i organizování a výukové zabezpečení dvouletého postgraduálního studia Hydraulické pohony, které absolvovalo 40 studentů vesměs z podniků z celé republiky. Tento úspěšný kurz byl pak opakován pod patronací VŠDS v Žilině, Žďárských strojírnách ve Žďáru nad Sázavou a VŠT v Košicích. Významným přínosem studia bylo, že v něm některé předměty přednášeli špičkoví odborníci z praxe, kteří přinesli výklad tehdy nejmodernějších způsobů elektrohydraulické regulace hydraulických pohonů a aplikací elektrohydraulické analogie.

Zlom v této úspěšné činnosti nastal na jaře roku 1971, kdy v důsledku „normalizačních“ prověrek musel Jaroslav Kopáček VŠB opustit. Příležitost zaměstnání ve svém oboru, díky své odborné erudici, ale našel v tehdejším podniku Strojárske a metalurgické závody v Dubnici nad Váhom (později Závody ťažkého strojárstva). V tomto podniku se právě vytvářelo v rámci jeho výzkumně vývojového závodu silné oddělení Výzkumu a vývoje hydrauliky, a to v důsledku podnikem zakoupené licence na výrobu hydrostatických generátorů a motorů.

Vzniklé oddělení dostalo za úkol zabývat se převzatou licencí v celém rozsahu, od zabezpečení výroby, zkoušení výrobků až po projekty aplikací hydraulických systémů, zejména do oblasti stavebních a zemních strojů. Z uvedeného oddělení, které se začalo silně personálně rozšiřovat, vznikl v pozdějších letech, již v rámci VHJ ZTS, samostatný Výzkumný ústav hydraulických mechanizmů (VUHYM), který se stal v krátké době špičkovým vedoucím pracovištěm v oboru v ČSR, srovnatelným s obdobnými pracovišti ve střední Evropě.

O organizační i odborné úrovni VUHYM svědčí skutečnost, že byl vedoucím pracovištěm vědecko-technického rozvoje v ČSR a koordinátorem výzkumu a vývoje pro zahraničí. Významnou úlohu zde sehrál i s přispěním Jaroslava Kopáčka časopis Hydraulika, jediný celostátně vydávaný časopis v oboru.

Ve funkci vědeckého pracovníka a později vedoucího odboru výzkumu a vývoje systémů prosazoval vědecký přístup k řešení výzkumných i projekčních úkolů. V rámci řešení státních a podnikových úkolů založil a vedl řešení zcela nových výzkumných oborů, jako byly optimalizace hydraulických systémů, spolehlivost a diagnostika, nekonvenční hydraulické systémy a podobně, vše s postupně modernizovanou výpočetní technikou. Do spolupráce s ústavem zapojil vysoké školy v Ostravě, Bratislavě, Praze a zejména v Žilině, kde bylo vybudováno výzkumně diagnostické pracoviště řízených hydraulických pohonů.

Je třeba zdůraznit, že ve VUHYM, jako rezortním pracovišti, měly všechny úkoly stanovený realizační výstup do rozsáhlého výrobního programu závodu koncernu ZTS a zabezpečovaly jeho výrobní program v oboru stavebních, zemních a zemědělských strojů. Jako vedoucí odboru dbal pan Kopáček na odborný růst svých spolupracovníků, z nichž šest dosáhlo vědecké hodnosti CSc. a pět špičkových pracovníků se později stalo profesory v oboru hydraulických pohonů v Čechách a na Slovensku. Jedna spolupracovnice se stala dokonce profesorkou na prestižní americké univerzitě. Tvůrčí činnost ústavu byla završována udělením celé řady patentů, z nich u dvousnímače dynamického průtoku a snímače obsahu vzduchu v minerálním oleji byl autorem Jaroslav Kopáček. V roce 1990 byl jmenován profesorem pro obor hydraulických strojů a zařízení.

MM: Jak dnes vnímáte přínos své práce?

Prof. Kopáček: Obor hydraulické pohony – a dnes spíše místo pneumatických pohonů pneumatické mechanismy – zaznamenal v mém profesním životě obrovský rozvoj, nejen v konstrukčním pojetí prvků hydraulických a pneumatických, ale hlavně v jejich aplikacích v nejrůznějších oborech. Dnes je nemožné si představit moderní stavební, zemní, zemědělské i jiné stroje bez hydraulických systémů a stejně tak i modernizaci výrobních, transportních a montážních linek bez sofistikovaných pneumatických mechanismů. Mohu se domnívat, že moje víc než 20letá práce v průmyslu a výzkumném ústavu, zaměřeném na hydraulické pohony, bohatá přednášková, publikační činnost v odborných časopisech a vydané knihy, v nichž jsem prezentoval výsledky své práce, skromně přispěly k rozvoji oboru hydrauliky. Po svém návratu k pedagogické činnosti po roce 1990 jsem se více soustředil na pneumatické mechanismy, zavedl jsem na strojní fakultě VŠB-TU Ostrava a na strojní fakultě ŽU v Žilině tři předměty o oboru pneumatických mechanismů, vybudoval výukové trenažéry a laboratoře, a opět bohatě publikoval. Jinak je přínos mé práce obtížné kvantifikovat.

Na podzim roku 1991 byl profesoru Kopáčkovi umožněn návrat na jeho alma mater a v ní nastoupil na Katedru hydromechaniky a hydraulických zařízení FS VŠB-TU Ostrava. Zde se pouští do intenzivní činnosti při budování tehdy zanedbávaného zaměření katedry na pneumatické mechanismy a zavádí nové předměty Pohony a převody a Technická diagnostika. To znamenalo vytvoření náplně nových předmětů, zabezpečení jejich výuky, vybudování laboratoře pneumatických mechanismů pro modelování a simulaci, která později, se sponzorským darem firmy SMC a jejich špičkovými prvky a řízením, umožnila velmi kvalitní řešení diplomových prací v oboru, ale i řešení řady výzkumných úkolů, podporovaných granty GA CŘ a MŠMT, zakončená obhájením doktorských titulů.

Intenzivní činnost prof. Kopáčka pokračovala na katedře až do jeho odchodu do důchodu v roce 2008 a jmenování emeritním profesorem, což mu bez omezení umožňuje, aby stále docházel na katedru, konzultoval s doktorandy a přispíval k řešení aktuálních úkolů katedry.

MM: Jste dlouholetým pedagogem. Dá se nějak srovnat úroveň připravenosti studentů dříve a nyní?

Prof. Kopáček: Každé srovnávání, i v technice, je velmi ošidné, pokud nevezmeme v úvahu „historický“ vývoj. Nelze srovnávat připravenost studentů, kdy se například v 60. letech studenti připravovali na konstrukci a projektování strojů a velkých technologických celků pro hutě, doly atd. a kdy měli k dispozici tužku, papír na rýsovacím prkně a logaritmické pravítko… Je třeba podotknout, že dříve měli k dispozici velmi kvalitní učebnice a příručky, a srovnat s dnešními možnostmi výpočetní techniky, počítačových programů, 3D zobrazování a obecně internetu, kdy například na naší fakultě studenti s použitím 3D tiskárny navrhnou a vytisknou koloběžku či části závodního automobilu. Troufám si tvrdit, že připravenost studentů na jejich profesi „dříve“ a „nyní“ byla a je velmi dobrá a odpovídající danému stavu techniky a jiných možností.

Pedagogická činnost prof. Kopáčka měla své těžiště na VŠB-TU Ostrava. Kromě toho se v letech 1985 až 1992 angažoval i na Strojní fakultě ČVUT v Praze přednášením předmětů Pohony a převody a Technická diagnostika a vedl postgraduální studia na strojní fakultě SVSŤ v Bratislavě a VUT v Košicích. Nejvýznamněji se ale angažoval na Strojní fakultě VŠDS v Žilině. Zde od roku 1987 zavedl výuku hydrauliky a pneumatiky a přednášel tři předměty až do roku 1995.
Do pedagogické činnosti na FSF VŠB-TUO patří i výchova doktorandů v oboru hydrauliky a pneumatiky. Šest jeho doktorandů úspěšně obhájilo své dizertační práce a získalo titul Dr. a Ph.D.

Součástí jeho aktivní činnosti na VŠB-TUO bylo garantování studijního oboru Hydraulika a pneumatika – a nutno poznamenat, že v současnosti jediného oboru na SF v ČR i na Slovensku, předsednictví v oborových radách doktorského studia, členství v habilitačních komisích a komisích pro jmenování profesorů i na jiných SF v Česku a na Slovensku. Prof. Kopáček byl 20 let členem Vědecké rady FS VŠB-TUO, a také jedno období i členem univerzitní VR VŠB-TUO.

MM: Dá se z vašich dlouholetých zkušeností a rozsáhlé výukové praxe říci, co chybí našemu vysokému školství?

Prof. Kopáček: Tak to je velmi těžká otázka a dost všeobecně položená. Netroufám si hodnotit vysoké školy všeobecně, zvláště ne ty humanitní či přírodovědné, ale snad se mohu vyjádřit k technickým školám. Domnívám se, že jim chybí těsnější spojení s praxí. Mám tím na mysli pedagogy odborných předmětů, z nichž mnozí nezažili průmyslovou praxi konstruktéra či technologa, vyrostli bezprostředně po absolvování přes Ph.D. a habilitace až k profesuře. Ovládají sice více či méně brilantně teorii a počítačové technologie, ale „duch“, v mém případě strojařiny, jim chybí – a nemohou ho tedy předat. Dnešní systém grantů a projektů, často bez konkrétního výstupu, nemůže nahradit dříve uzavírané hospodářské smlouvy katedry či jednotlivce na splnění konkrétního zadání od průmyslového podniku. Objektivně však zdůrazňuji, že to není jen chyba školy. Samozřejmě se ihned vyskytnou argumenty, kolik různých společných pracovišť školy a podniky mají. Proto je můj názor snadno napadnutelný za zevšeobecnění.

MM: A stále ještě aktivně vyučujete?

Prof. Kopáček: Několikahodinový úvazek týdně v několika předmětech jsem již ukončil před několika lety. Už mi táhne na 89 a snad bych to ani fyzicky nezvládal. Proto moje „vyučovací“ činnost dnes pozůstává v konzultacích zadaných diplomových prací a konzultacích pro studenty doktorského studia.

K prezentování vědecko-výzkumné činnosti prof. Kopáčka patřila bohatá publikační činnost v desítkách odborných časopisů u nás i v zahraničí (Německo, Polsko, Bulharsko a Francie), které byly často citovány (u nás i v zahraničí). K tomu se přidává i organizace a účast na desítkách našich i zahraničních konferencí, kde svými příspěvky budil zaslouženou pozornost.

Vedle bohaté vědecko-výzkumné a pedagogické činnosti prof. Kopáčka je nutno zmínit i jeho mnohaletou „dobrovolnou“ činnost v dnešním Českém svazu vědeckotechnických společností ČSVTS.

MM: Kdy začala vaše spolupráce s ČSVTS a jak vnímáte její přínos?

Prof. Kopáček: Svou mnohaletou „dobrovolnou“ činnost v ČSVTS jsem zahájil v roce 1961, kdy jsem se podílel na založení celostátní odborné sekce Hydraulické pohony, v jejímž výboru se sešli významní odborníci z vysokých škol, výzkumných ústavů a výrobních podniků pod vedením tehdejšího „guru“ československé hydrauliky doc. Prokeše, DrSc., ze FS ČVUT v Praze. Tam jsem pracoval jako místopředseda až do konce 90. let a podílel se na organizaci celkem 16 konferencí s mezinárodní účastí, které se opakovaly každé dva – tři roky s významnou účastí až stovek účastníků z celé republiky a ze zahraničí. Domnívám se, že můj největší přínos k rozvoji hydrauliky na půdě ČSVTS byl, že jsem jako garant organizoval ve spolupráci s Domem techniky ČSVTS v Ostravě týdenní kurzy a semináře nejen z oboru hydrauliky, ale i pneumatiky a pohonů. Tyto kurzy zahrnovaly širokou oblast zmiňovaných oborů, jejich tematický plán jsem sestavoval a garantoval, byl zpracován vždy na období pěti let a speciálně připravován pro všechny úrovně vzdělání účastníků, ve všech jsem přednášel spolu s významnými odborníky z vysokých škol i z praxe. Kurzů se v těchto letech zúčastnilo několik tisíc účastníků, kterým byly k dispozici pro každý kurz vydaná skripta, celkem to bylo 18 titulů v celkovém rozsahu mnoha tisíc stran. Tato skripta byla a jsou často citována v pozdějších odborných publikacích a některá z nich v té době nahrazovala učební texty na středních i vysokých školách. Kurzy tak suplovaly, či nahrazovaly absenci výuky v oboru hydrauliky na vysokých, a i na středních školách.

Činnost a aktivita prof. Kopáčka byla odměněna řadou uznání z podniků a vysokých škol. Zvláště cenné je udělení dvou zlatých medailí SF VŠB-TU Ostrava a udělení nejvyšších ocenění VŠB-TU Ostrava, medaile Georgia Agricoly. K nim se letos přidalo zmíněné Ocenění za celoživotní přínos. Na závěr jsme panu profesorovi položili otázku, která může být inspirací i pro mnohé další:

MM: Pane profesore, jak se udržujete v tak skvělé kondici?

Prof. Kopáček: Odpověď je možná překvapivá, ale pravdivá. V kondici se cítím opravdu dobré, ale nikdy jsem nesportoval, neplaval, nepěstoval turistiku ani nejezdil na kole a nepěstoval ani další aktivity, jak se jimi v různých anketách chlubí jiní. Také nemám žádné koníčky ani neluštím křížovky. A svůj důchodový čas, kterého mám dost, věnuji četbě s rozsáhlým zájmem o vědu všech oborů, při níž nacházím inspiraci k seznámení se s problémy, které jsou nové a o nichž jsem dosud nevěděl. A že je jich dost! Sem tam řeším i nějakou zajímavou otázku ze svého životního zaměření.

MM: Děkujeme vám a přejeme do dalších let hlavně pevné zdraví a neutuchající optimismus a entuziasmus.

Ing. Milan Loucký

milan.loucky@gmail.com

V rámci brněnského strojírenského veletrhu probíhá tradičně soutěž o nejlepší exponáty – Zlaté medaile MSV. Již 13 let se během slavnostního večera udílejí i ocenění pro oborové osobnosti. S touto myšlenkou pravidelně oceňovat osobnosti, které se za svůj profesní život zásadním způsobem zasloužili o rozvoj technického oboru, ve kterém působili či nadále stále působí, přišla v roce 2006 redakce našeho strojírenského měsíčníku MM Průmyslové spektrum v čele se šéfredaktorem a vydavatelem Ing. Romanem Dvořákem.

Komise Zlatých medailí letos rozhodla, že Zlatá medaile za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy náleží panu profesorovi Jaroslavu Kopáčkovi, který patří mezi nejvýraznější osobnosti oboru hydrauliky a pneumatiky. Kromě pedagogické činnosti se v průběhu své více než 60leté kariéry podílel na četných projektech a výzkumu oboru hydrauliky a pneumatiky. Jeho akademická dráha byla bohužel na 20 let přerušena v reakci na jeho zásadní postoj k událostem roku 1968. Během následující doby působil na Výzkumném ústavu hydraulických mechanizmů v Dubnici nad Váhom. Na fakultu byl Jaroslavu Kopáčkovi umožněn návrat v roce 1990, kdy byl jmenovaný profesorem pro obor hydraulických strojů a zařízení.

Na ocenění Zlatou medailí byl profesor Kopáček navržen Českou vědeckotechnickou společností, kde mj. po dlouhá léta aktivně působil.